Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Ženské názvy zakončené na souhlásku se skloňují podle vzoru „píseň“, nebo „kost“ (rozdíl je tedy pouze v koncovce 2. p. j. č.).

Jména skloňovaná podle vzoru „píseň“ (typ Paříž, Dobříš, Sibiř, Mokraď, Třeboň, Choceň, Mohuč, Třebíč, Florenc, Peruc, Náměšť, Číhošť, Litomyšl, Litovel, Neapol, Cerekev, Provence)

Podle vzoru „píseň“ se skloňují názvy zakončené na ‑ž, ‑š, ‑ř, ‑ď, ‑ň, ‑j (Paříž, Kroměříž, Dobříš, Remeš, Jaroměř, Sibiř, Mokraď, Třeboň, Lublaň, Choceň, Basilej) a většina jmen zakončených na ‑č (Mohuč, Třebíč, Skuteč). Dále sem spadají názvy zakončené na ‑c kromě těch, které jsou zakončené na ‑ec (Florenc, Olomouc, Liboc, Peruc, Byzanc, Falc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srov. Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), některá jména zakončená na ‑ť (Náměšť, Číhošť), na ‑l (Litomyšl, Radomyšl, Litovel, Neapol), na ‑ev (Cerekev, Hořátev). Při skloňování se u jmen zakončených na ‑eč, ‑el, ‑ev, ‑eň (Skuteč, Litovel, Cerekev, Choceň) vysouvá pohybné ‑e‑ (2. p. Skutče, Litovle, Cerekve, Chocně). Existují však výjimky, ve kterých se pohybné ‑e‑ (patrně z tradičních důvodů) nevysouvá (Poleň, Třebeň, Toušeň, Proseč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Poleně, Třebeně, Toušeně, Proseče).

Některá jména, zvláště cizí, kolísají mezi vzorem „píseň“ a nesklonností, např. Marseille [marsej] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Marseille [marseje] i [marsej] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Marseilli [marseji] i Marseille [marsej] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Marseillí [marsejí] i Marseille [marsej]. Lze sem zařadit i francouzský název Provence [prováns] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Provence [provánse] i Provence [prováns] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Provenci [provánsi] i Provence [prováns] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Provencí [provánsí] i Provence [prováns].

Jména Zderaz a Ochoz mohou být rodu mužského i ženského: 2. p. Zderazu i Zderaze, Ochozu i Ochoze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Zderazu, Zderaze i Zderazi, Ochozu, Ochoze i Ochozi.

Jména skloňovaná podle vzoru „kost“ (typ Čáslav, Vlašim, Příbram, Třešť, Budapešť, Tuchoraz, Rus, Uhříněves, Nelahozeves)

Podle vzoru „kost“ se skloňují především jména zakončená na ‑slav, ‑clav, ‑im, ‑am, ‑om (Čáslav, Břeclav, Vlašim, Příbram, Polom –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Čáslavi, Břeclavi, Vlašimi, Příbrami, Polomi). U nich však lze užít i starší koncovku ‑ě (Čáslavě, Břeclavě, Vlašimě, Příbramě, Polomě).

Do tohoto typu dále patří některá jména zakončená na ‑ť (Budapešť, Bukurešť, Ploješť) a několik dalších jmen (např. Rus, Cebiv, Černiv, Chrast, (Nová) Telib, (Nová) Ves –⁠⁠⁠ 2. p. Rusi, Cebivi, Černivi, Chrasti, (Nové) Telibi, (Nové) Vsi). Jména končící na ‑ves mohou kolísat: Uhříněves, Nelahozeves –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Uhříněvsi i Uhříněvse, Nelahozevsi i Nelahozevse.

Sklon ke kolísání mezi vzory „píseň“ a „kost“ mají i některé další názvy, např. Cetoraz, Vitoraz, Tuchoraz, Chotěbuz, Pripjať, Třešť –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cetorazi i Cetoraze, Vitorazi i Vitoraze, Tuchorazi i Tuchoraze, Chotěbuzi i Chotěbuze, Pripjati i Pripjatě, Třešti i Třeště.

Antická jména (typ Kolchis, Salamis, Hellas, Eleusis, Akropolis, Persepolis)

Jména latinského či řeckého původu (Kolchis, Salamis, Hellas, Eleusis) se skloňují podle vzoru „žena“, ale při tvorbě nepřímých pádů u nich dochází k hláskovým změnám v kmeni slova (is > id nebo in; as > ad): 2. p. Kolchidy, Salaminy, Hellady, Eleusiny. Vlivem tohoto skloňování se dostává variantní koncovka vzoru „žena“ i do 1. p. počeštěných variant těchto jmen (Kolchida, Salamina, Helada (s jedním l), Eleuzína).

Zvláštním typem jsou starořecká jména zakončená na ‑polis (Akropolis, Persepolis), která se skloňují podle vzoru „píseň“ (resp. „růže“). Při skloňování se koncové ‑is odtrhává a nahrazuje se pádovými koncovkami (2. p. Akropole, Persepole –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Akropoli, Persepoli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Akropolí, Persepolí). Vlivem tohoto skloňování se lze setkat i s tvary 1. p. Akropole (jako „růže“) a Akropol (jako „píseň“, podobně jako Neapol).