Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á]

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti tvrdá či obojetná souhláska (typ Praha, Ankara, Mekka, Bogotá, Sierra, Gotha, Casablanca, Sevilla)

1. Předchází‑li koncovému ‑a ve výslovnosti tvrdá či obojetná souhláska, řadí se dané zeměpisné jméno ke vzoru žena (Praha, Bratislava, Ankara, Hirošima, Malaga (lze i Málaga), Mekka, Madeira –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Prahy, Bratislavy, Ankary, Hirošimy, Malagy, Mekky, Madeiry). Ve 3. a 6. p. dochází k alternaci souhlásky, jež předchází koncovému ‑a (g, h > z; ch > š; k > c; r > ř apod.): Malaga, Mekka, Madeira –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Malaze, Mekce, Madeiře. Podle vzoru „žena“ se skloňují i názvy typu Bogotá či Paraná (lze i Bogota, Parana), ve kterých dlouhé ‑á neoznačuje v původním jazyce délku, ale pouze přízvuk (2. p. Bogoty, Parany). Při zachování přízvuku, resp. délky v grafické podobě může jméno zůstat i nesklonné, to je ale v úzu méně časté.
2. U některých cizích zeměpisných názvů se liší vyslovovaná a psaná podoba hlásky, která koncovce předchází. Pokud koncovému ‑a předchází skupina písmen, kterou vyslovujeme jako jednu souhlásku, ve 3. a 6. p. se tato skupina zjednodušuje i v grafické podobě na jedno písmeno: Sierra, Andorra, Canberra, Gotha, Wartha, Lucca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Sierry, Andorry, Canberry, Gothy, Warthy, Luccy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Sieře, Andoře, Canbeře, Gotě, Wartě, Luce.
3. Končí‑li jméno v psané podobě na ‑ca vyslovované jako [ka] (Casablanca, Mallorca, Salamanca), může být problematický pravopis tvaru 2. p. (koncovka ‑y po písmenu c). Obvykle se v nepřímých pádech kromě 3. a 6. p. j. č. mění hláska c v k (2. p. Casablanky, Mallorky, Salamanky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Casablance, Mallorce, Salamance –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Casablanku, Mallorku, Salamanku). Pokud je však z nějakého důvodu třeba, aby z nepřímých pádů byla odvoditelná základní podoba jména s c, pak je možné hlásku c ponechat (2. p. Casablancy, Mallorcy, Salamancy). O psaní i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y po písmenu c viz Psaní i, í –⁠ y, ý.
4. Zakončení španělských jmen ‑lla lze v češtině vyslovovat jako [la], [ja] i [lja] (Sevilla, Granadilla, Calella, Motilla). Ačkoliv je ve výslovnosti více možných zakončení, v koncovce 2. p. j. č. se píše jen ‑y: Sevilly, Granadilly, Calelly, Motilly.
5. Španělská jména zakončená na ‑ja [cha] (např. Loja [locha]) se v nepřímých pádech počešťují a grafickou podobu přizpůsobují výslovnosti: 2. p. Lochy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Loše. Lze však připustit skloňování pouze na základě grafické podoby bez ohledu na výslovnost: 2. p. Loji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Loje.
6. Názvy s formou přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Blatná, Borová, Bystrá, Deštná, Djakovskaja, Kamienna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Blatné, Borové, Bystré, Deštné, Djakovské, Kamienné), řidčeji „jarní“ (Siňaja, Volčja –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Siní, Volčí).

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti měkká souhláska (typ Levoča, Troja, Dobrudža, Čadca, La Mancha, Kalocsa, Foggia, La Coruña)

1. Jména, ve kterých předchází koncovému ‑a ve výslovnosti měkká souhláska (Levoča, Boloňa (i Bologna), Troja, Dobrudža, Fallúdža, Čadca, Bystrica, La Coruña [la koruňa]), se řadí podle mluvnic obvykle k podtypu „Troja“, který má ve 2., 3. a 6. p. tvary podle vzoru „růže“ a v 1., 4., 5. a 7. p. podle vzoru „žena“ (2. p. Levoče, Boloně (Bologne), Troje, Dobrudže, Fallúdže, Čadce, Bystrice, La Coruně [la koruňe] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Levoči, Boloni (Bologni), Troji, Dobrudži, Fallúdži, Čadci, Bystrici, La Coruni [la koruňi] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Levoču, Boloňu (Bolognu), Troju, Dobrudžu, Fallúdžu, Čadcu, Bystricu (lze i Bystrici), La Coruñu [la koruňu] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Levočou, Boloňou (Bolognou), Trojou, Dobrudžou, Fallúdžou, Čadcou, Bystricou (lze i Bystricí), La Coruñou [la koruňou]).

   V současné době se však u jmen, ve kterých předchází koncovému ‑a ve výslovnosti měkká souhláska (převážně u jmen cizího původu), prosazuje výrazně vzor „žena“ i ve 2., 3. a 6. p. (u některých z nich dokonce v úzu převažuje) a ani tyto tvary nelze považovat za chybné: 2. p. Levoči, Boloni (Bologni), Troji, Dobrudži, Fallúdži, Čadci, Bystrici, La Coruni [la koruňi] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Levoče, Boloně, Troje, Dobrudže, Fallúdže, Čadce, Bystrice, La Coruně [la koruňe]. Při volbě koncovky záleží do velké míry na tradici v užívání daného názvu. Ve jménech cizích, nových, méně známých (např. Fallúdža) se tvary podle vzoru „žena“ užívají častěji, u jmen českých či tradičně skloňovaných podle zmíněného podtypu (např. Levoča) se stále užívají spíše tvary podle vzoru „růže“. Tvary podle vzoru „žena“ u nich mohou působit neobvykle (srov. např. ve Fallúdže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v Levoče).

   U slovanských jmen zakončených na ‑ica (Bystrica, Subotica) lze pod vlivem skloňování českých názvů zakončených na ‑ice užít ve 4. p. vedle koncovky ‑u (Bystricu, Suboticu) i koncovku ‑i (Bystrici, Subotici). Stejně tak jsou dublety i v 7. p.: Bystricí i Bystricou, Suboticí i Suboticou.

2. Liší‑li se grafická a vyslovovaná podoba jména –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tzn. měkké souhlásce (kromě j) před koncovým ‑a odpovídá v grafické podobě tvrdé či obojetné souhláskové písmeno nebo i/y: Foggia [fodža], Bologna [boloňa] (lze i Boloňa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz výše), La Mancha [la manča], Kalocsa [kaloča] apod. –⁠⁠⁠⁠,⁠⁠ pak platí totéž skloňování jako u předchozích jmen tohoto typu, tzn. ve 2., 3. a 6. p. se užívají tvary podle vzoru „růže“, nověji i podle vzoru „žena“ a v 1., 4., 5. a 7. p. tvary podle vzoru „žena“ (viz odstavec a) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podtyp „Troja“). Rozdíl oproti ostatním jménům je u této skupiny pravopisného rázu. U jmen, ve kterých koncovému ‑a předchází i/y nebo gn (Foggia, Tatabánya [tatabáňa], Bologna [boloňa]), se řídíme při skloňování obvykle měkkou výslovností, a pokud zvolíme skloňovací vzor „žena“, pak ve 2. p. píšeme v koncovce ‑i (Bologna (lze i Boloňa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz výše), Foggia, Tatabánya –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Bologni [boloňi], Foggii [fodži], Tatabányi [tatabáňi]). U ostatních se řídíme psanou podobou a v koncovce 2. p. píšeme ‑y: La Mancha, Kalocsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. La Manchy [la manči], Kalocsy [kaloči].

3. Do této kategorie náleží i název Prievidza, přestože z je obojetné souhláskové písmeno: 2. p. Prievidze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Prievidzi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Prievidzu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Prievidzou.

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti samohláska či hláska j (typ Olympia, Alexandria, Korea, Guinea, Nikaragua, Capua, Samoa, Aquileia, Pistoia, Celaya)

1. Jména zakončená na ‑ia [ija] se skloňují podle vzoru růže: Olympia, Alexandria, Brasilia, Monrovia, Soria, Vitoria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Olympie, Alexandrie, Brasilie, Monrovie, Sorie, Vitorie. Specifickou skupinou jsou jména zakončená na samohláskovou skupinu ‑eia [eja], ‑aia [aja], ‑oia [oja], ‑aya [aja] (Aquileia, Pistoia, Celaya). Ta se řadí podle stávajících mluvnic k podtypu „Troja“ (viz bod 2a), tzn. mají ve 2., 3. a 6. p. tvary podle vzoru „růže“ a v 1., 4., 5. a 7. p. podle vzoru „žena“: 2. p. Aquileie, Pistoie, Celaye –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Aquileii, Pistoii, Celayi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Aquileiu, Pistoiu, Celayu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Aquileiou, Pistoiou, Celayou.

2. Jména zakončená na ‑ea (Korea, Guinea, Eritrea) se skloňují podle tzv. podtypu „idea“, který rovněž kombinuje tvary podle vzoru „žena“ (1., 4. a 5. p.) a „růže“ (3. a 6. p. s vkladným ‑j‑) a ve 2. a 7. p. si lze vybrat ze dvou možností: použít tvar podle vzoru „žena“ nebo zvolit tvar podle vzoru „růže“ s vkladným ‑j‑: 2. p. Korey/Koreje, Guiney/Guineje, Eritrey/Eritreje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Koreji, Guineji, Eritreji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Koreu, Guineu, Eritreu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Koreou/Korejí, Guineou/Guinejí, Eritreou/Eritrejí.

3. Jména zakončená na ‑ua, ‑oa (Nikaragua, Capua, Papua, Samoa, Balboa) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze v 3. a 6. p. mají tvary podle vzoru „růže“ (2. p. Nikaraguy, Capuy, Papuy, Samoy, Balboy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Nikaragui, Capui, Papui, Samoi, Balboi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Nikaraguu, Capuu, Papuu, Samou, Balbou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Nikaraguou, Capuou, Papuou, Samoou, Balboou).