Kodifikace a závaznost jazykových příruček

Pro objasnění míry závaznosti jazykových příruček je podstatné vysvětlit termín „kodifikace“. Tento pojem se používá jednak pro písemné zachycení jazykové normy v jazykových příručkách, jednak pro označení činnosti lingvistů, která k zachycení jazykové normy směřuje (např. sběr a analýza jazykových dat pro tvorbu kodifikačních příruček). Pro pochopení závaznosti kodifikačních příruček je třeba vysvětlit zejména první uvedený smysl pojmu „kodifikace“.

Příručkám popisujícím jazykovou normu je společenskou konvencí připisována jistá míra závaznosti. Podle ní rozlišujeme kodifikační příručky preskriptivní, tzn. ty, které mají ambici předepisovat veřejnosti, jak s jazykem zacházet, regulovat jeho užívání, a kodifikační příručky popisné neboli deskriptivní, tzn. ty, jejichž autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu. Termínem kodifikace se proto míní buď právě jen vybraná skupina preskriptivních kodifikačních příruček (pak by bylo možno hovořit též o kodifikaci v užším smyslu), nebo se jím označují veškeré příručky, v nichž se jejich autoři snaží jazykové normy popisovat (můžeme hovořit o kodifikaci v širším smyslu). Nesmíme však opomíjet fakt, že samotné zaznamenání určitého stavu má v konečném důsledku na jazyk také určitý vliv, neboť uživatelé češtiny se řídí oběma typy příruček, nejen kodifikací preskriptivní. Záměr být kodifikací preskriptivní, či deskriptivní bývá zpravidla vyjasněn v předmluvách nebo doslovech ke kodifikačním příručkám, i když ne vždy je formulace takového záměru zcela jednoznačná.

Ve školním protředí bývají za prestižní kodifikační příručku tradičně považována Pravidla českého pravopisu (PČP, viz Informace o příručce Pravidla českého pravopisu). Protože Česká republika nemá jazykový zákon, který by úředně rozšiřoval působnost PČP na jiné společenské komunikační sféry, zůstávají PČP v prostředí mimo školu příručkou deskriptivní, mají doporučující charakter. Na současném knižním trhu jsou dostupné příručky s názvem Pravidla českého pravopisu od různých tvůrců, nejen od autorského kolektivu Ústavu pro jazyk český AV ČR. Proto se od sebe mohou jednotlivé příručky s týmž názvem obsahově lišit. Preskriptivněkodifikační platnost pro školní prostředí mají tradičně pouze PČP zpracovaná autory z Ústavu pro jazyk český.

Poslední preskriptivněkodifikační mluvnice (ve své době navíc jediná) je Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako deskriptivní. Další významné jazykové příručky jako Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) atd. jejich autoři sami rovněž neoznačují jako preskriptivněkodifikační. Přesto zejména akademická Mluvnice češtiny (MČ) je díky své prestiži vysoce respektována a je vnímána jako preskriptivní (ač některé popisy již zastaraly). Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje jazykový zákon, míra závaznosti určité jazykové příručky je zde dána také prestiží autorského kolektivu, resp. jeho zaštítěním vědeckou institucí.

Pro kodifikační status jazykové příručky je také podstatné, na jakou oblast jazyka se zaměřuje, protože ne vše v jazyce lze snadno kodifikovat a regulovat pravidly. Proto je třeba zdůraznit, že některé příručky se už z podstaty toho, o čem pojednávají, nemohou snadno stát preskriptivní kodifikací. Čím vyšší strukturní rovina jazyka, tím menší míra pevně vázaných systémových vztahů a složitější kombinatorika jazykových prostředků dané roviny, a tedy obtížnější uchopitelnost pro kodifikaci. Například příručky o syntaxi (Greplova–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Karlíkova Skladba češtiny a Skladba spisovné češtiny, Šmilauerova Novočeská skladba), byť respektované, nejsou vnímány jako preskriptivněkodifikační.

Za velmi důležité považujeme vymezit kodifikační status Akademické příručky českého jazyka (APČJ, viz Informace o knize Akademická příručka českého jazyka) a Internetové jazykové příručky (IJP), ze které APČJ vychází: V souvislosti s předchozím výkladem lze APČJ a IJP označit za příručky deskriptivněkodifikační. Jejich cílem není předepisovat, jak jazyk užívat, ale popsat co nejpřesněji aktuální jazykovou normu a na základě tohoto popisu poskytnout doporučení a rady těm, kteří chtějí tuto normu respektovat.