Konkurence předložek v(e) – na, do – na

Předložky v(e) a na patří nejen mezi deset nejfrekventovanějších českých předložek, ale mezi deset nejfrekventovanějších českých slov vůbec. Každá má více než deset různých významů, které se zčásti překrývají (srov. zima na horách i zima v horách), a bohatou frazeologii, popsanou ve výkladových slovnících. Pojí se se dvěma pády –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se 4. a 6. p. Dlouhodobě lze pozorovat expanzi předložky na na úkor předložky v(e) a rovněž na úkor předložky do, a to jak v různých spojeních s podstatnými jmény obecnými, tak ve spojeních se jmény zeměpisnými. Nejde o jev zcela nový, ale v současné době nápadně zesilující. Uživateli češtiny je vnímán různě. Tam, kde jazykoví uživatelé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tradičně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byli zvyklí užívat spojení s předložkou v, resp. do jako stylově bezpříznakové a plně spisovné, právem nejsou vždy ochotni přijmout masivní přibývání spojení s předložkou na, které navíc vede k znejistění i v případech ustálených a dosud považovaných za jednoznačné. Přestože s pronikáním předložky na do spisovného vyjadřování je třeba počítat jako s výraznou vývojovou tendencí, ne všechno, s čím se dnes v úzu setkáváme, lze bezvýhradně přijmout jako spisovné a vhodné pro stylově neutrální jazykové projevy. Navíc je třeba počítat i s rozdíly teritoriálními.

Jednoduché pravidlo, kdy užít předložky v(e)/do a kdy předložky na, dát nelze. Lze však popsat jisté tendence.

Předložka + obecné jméno

Typ ve škole × na škole, do školy × na školu

Předložka v(e)/do zůstává v tradičním významu místním (Co bylo dnes ve škole nového? Nevezmeš si dnes do školy svačinu?) a ve významu ‚uvnitř budovy‘, obecně řečeno, ‚uvnitř něčeho, co je něčím obklopeno, ohraničeno, prostorově vymezeno‘, resp. co někam směřuje, zejména dovnitř uzavřeného prostoru, např. v naší škole máme nové lavice, sejdeme se v baru, vlak vjíždí do stanice.

Předložka na pronikla a dále proniká tam, kde jde nikoli o vyjádření vymezenosti, uzavřenosti prostoru, nýbrž o prostor či místo jako instituci (školu, úřad atp.), pracoviště, místo, kde se koná nějaká činnost nebo ke kterému nějaká činnost směřuje, o vyjádření toho, k čemu nějaké místo slouží, k čemu se (vy)užívá. Pronikání předložky na je tedy motivováno významově: studovat na univerzitě, na konzervatoři, pracovat na fakultě, na katedře, učit na (základní) škole, jít na úřad, na policii (za nějakým účelem), bydlet na koleji, na ubytovně, na internátu, být na bytě, ale bydlet v třípokojovém bytě, být přijat na školu, jet na školu v přírodě i jet do školy v přírodě. Předložka na je v uvedených případech již vžitá. Dublety pracovat na dole, na závodě vedle rovněž běžného pracovat v dole, v závodě řadí mezi spisovné již SSJČ.

Volnou analogií hojně pronikají do každodenního úzu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlavně ze sféry vyjadřování profesního a publicistického –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spojení jako platit na pokladně, na pobočce, objednat zboží na prodejně, sedět na baru apod. Mnohá taková spojení jsou již přijatelná i ve spisovných projevech, jiná se však jeví jako méně vhodná, např. zboží najdete na prvním patře, někdy mohou působit rušivě, např. *obsloužíme vás na vedlejší hale.

Typ na vládě, na Senátu, na radě, na zastupitelstvu, na městě, na výboru, na komisi se usnesli, rozhodli aj.

Podstatným jménem se pojmenovává instituce (úřad atp.) a zároveň kolektiv (skupina, tým atp.) lidí vykonávajících příslušnou činnost; často se takto hovoří i o instituci, jíž je dána (zákonem, volbou atp.) společenská autorita. Jde o vyjádření zkratkovité, významově nepřesné až vágní. V oficiální komunikaci by měla být dána přednost vyjadřování explicitnímu: na zasedání, schůzi, poradě vlády se hovořilo, vláda projednala…Přesto je i v těchto případech pronikání předložky na namísto v(e) masivní, zejména v jazyce mluveném, nejen v méně formálních, ale i v oficiálních komunikačních situacích, a to i v projevech (např. v prohlášeních) veřejných činitelů v médiích. Původní příznak nespisovnosti (až slangovosti) se tak postupně oslabuje.

Jiné případy

V mnoha dalších případech lze volbou předložky v(e)/na vyjádřit nejrůznější jiné významové odstíny, např. ve shromáždění (= v davu) to zahučelo × na shromáždění (= na schůzi) to zahučelo.

Předložka + zeměpisné jméno

Jména obcí a jejich částí: na Vyšehradě × v Podolí

Spojení předložky se jménem obce nebo její části záleží silně na konvenci užívání. Zatímco říkáme a píšeme např. bydlím v Českých Budějovicích, v Brně, v Karlových Varech, ale teta bydlí na Smíchově, syn na Vinohradech a dcera na Malé Straně, jsou místa, u kterých lze užít jak předložku v(e), tak předložku na. Patří k nim Mělník, Kladno, Ruzyně, Vsetín a další.

Historicky viděno: předložka na bývala spojována s těmi jmény osídlených i neosídlených míst, která ležela výše než osídlená nebo neosídlená místa sousední, dále např. se jmény osad, které ležely na horních tocích řek nebo potoků, tedy „proti“ toku řeky nebo potoka, popř. s osadami na březích (i břeh lze chápat jako vyvýšené místo nad řekou, nad vodou), popř. s osadami, které vznikly v lokalitách, v jejichž pomístních názvech byla předložka na. Roli mohla hrát i okolnost, že některé místo bylo sídlem šlechtickým, na němž se „sedělo“, vyjadřovalo tedy směr nahoru, na (bývalý) hrad. Toto pravidlo však nikdy neplatilo absolutně (podrobně to ukázal např. už J. Beneš, 1938) a dnes je spojení zeměpisného jména s předložkou v(e), anebo na záležitostí vžitosti, ustálenosti, tradice, nikoli přímým vyjádřením výškových rozdílů. S předložkou na se častěji setkáváme v místním úzu, kde roli hraje tradice a znalost prostředí. Kolísání je zpravidla velmi staré a není neměnné v čase. S rozrůstáním osídleného místa se může výrazně proměnit například jeho převažující zeměpisná poloha, spolupůsobí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vedle faktorů čistě historických –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i faktory společenské, popř. další.

Naproti tomu spojení s předložkou v(e) mají více charakter celonárodní, na lokální tradici nezávislý. Proto i v případech variant jako v Mělníku / na Mělníku, v Kladně / na Kladně, v Ruzyni / na Ruzyni v celkovém současném úzu frekvenčně výrazně převažuje v 6. p. předložka v(e) jako varianta stylově bezpříznaková, univerzální, komunikativně neutrální. Užití předložky v(e), anebo na u místního jména může v určitém syntaktickém okolí signalizovat speciální významový odstín. V případech jako např. na Praze 1, na Praze 4 nejde o význam čisté lokalizace, ale o ustálený způsob vyjadřování související s pojmenováním administrativní jednotky, úřadu, veřejné instituce apod. (viz též bod 1.4., typ na městě). Naproti tomu k vyjádření lokalizace slouží předložka v + specifikace místa: v Praze-Motole, v Praze-Bohnicích, v Praze-Střešovicích, v Praze na Vinohradech atd.

Předložka na + 4. p. podstatného jména vyjadřuje směr pohybu: jedeme na Prahu, na Plzeň, na Kladno, na Mělník, předložka do vyjadřuje cíl pohybu: jedeme (až) do Prahy, (až) do Plzně, Mělníka, Kladna. Ale: tam, kde jsou obvyklé dublety typu na Kladně / v Kladně, může předložka na + 4. p. podstatného jména rovněž vyjadřovat cíl: jedeme na Kladno = jedeme (až) do Kladna, anebo jedeme směrem na Kladno. V těchto případech je tedy vyjádření sice formálně dvojznačné, ale z kontextu zpravidla jeden z obou významů zřetelně vyplyne.

Jména územních oblastí: na Plzeňsku, na Ostravsku

Pojmenování územních oblastí se pojí s předložkou na. Jméno oblasti se píše s velkým písmenem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ světadíly, země, území.

Jména světadílů, států, zemí: do Bulharska × na Ukrajinu, v Bulharsku × na Ukrajině

Volba předložky je v těchto případech ustálená, daná tradicí: na Moravu, na Slovensko, na Ukrajinu, do Slezska, do Portugalska, do Evropy, do Ameriky. Převažují předložky v(e)/do.

Jména ostrovů a poloostrovů: na Maltě, na Maltu × v Grónsku, do Grónska

Jména míst vyvýšených „nad“ vodou se pojí s předložkou na; v(e)/do je výjimkou. Vždy je možno u tohoto typu názvů zvolit předložku na + podstatné jméno (polo)ostrov v příslušném pádovém tvaru + název (polo)ostrova v 1. p.: na ostrově Tenerife, na ostrově Tchaj-wan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Spojení typu ve městě Olomouc.

Jména pohoří: v Himálaji × na Šumavě

Volba předložky je ustálená, daná tradicí: v Krušných horách, v Krkonoších, v Alpách, ale na Vysočině, na Urale.

Jména ulic: na Vinohradské, na Hlavní, na České, na Veveří, na Pekařské × v Kouřimské, v Písecké

Velká pestrost v užívání předložek ve spojení s konkrétním názvem ulice je rovněž výsledkem souhry celé řady činitelů. Podobně jako v některých jiných typech zeměpisných názvů, o nichž byla řeč již výše, i zde hraje roli např. tradice, významnost ulice (jde‑li o třídu, bulvár, hlavní ulici, důležitou dopravní tepnu apod., užívá se vesměs předložky na), umístění ulice v terénu, původ jména ulice, rozdíly teritoriální (zdá se, že předložka na má vyšší frekvenci na Moravě) apod.

Pozorujeme, že výrazně přibývá předložky na zejména v žurnalistické češtině. U mnoha jmen ulic považujeme spojení s předložkou v(e)/na stále ještě za jediné, které je stylově bezpříznakové. Obecné pravidlo však formulovat nelze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ záleží na konkrétním jménu.

Názvy stanic městské hromadné dopravy: na Želivského

Jména stanic se pojí s předložkou na: jedeme na stanici Želivského, vystoupíme na stanici Želivského. Pouhé spojení předložky na s názvem stanice, v mluveném úzu poměrně časté, může však v některých v některých případech působit zkratkovitě až slangově: jedeme na Želivského, vystoupíme na Želivského. Ve spisovném vyjadřování dáváme v takových případech přednost explicitnější formulaci: jedeme na stanici Želivského, vystoupíme na stanici Anděl. Je rovněž rozdíl, řekneme‑li např. sejdeme se na metru (= na nejbližší nebo některé předem dohodnuté stanici metra) a sejdeme se v metru (= uvnitř, na nástupišti, dole) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády.