Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

země1

dělení: ze-mě2

lze i: zem

rod: ž.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádzemězemě
2. pádzemězemí
3. pádzemizemím
4. pádzemizemě
5. pádzemězemě
6. pádzemizemích
7. pádzemízeměmi

příklady: gravitační pole Země; nitro Země3;
rodná země; navštívil rodnou zemi; tato země překonala velké problémy;
Země česká, Země moravskoslezská (jen v případě dř. názvů správních celků); české/České země; země Koruny české

poznámky k heslu: Tvary země a zem jsou v základním tvaru uváděny jako varianty. Úplně libovolně však zaměnitelné nejsou. Ve významu ‚planeta‘ se používá jen Země; ve významech ‚pevnina, souš; stát, krajina‘ je podoba země častější.
Ačkoliv příručky uvádějí příklad nitro země s malým písmenem, chápeme v tomto případě Zemi jako planetu a doporučujeme ji psát s písmenem velkým.


Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
země, zem, ž (j. 4. zem/i/, 5. -ě)
1. (odb. Země) planeta sluneční soustavy (třetí co do vzdálenosti od Slunce) obývaná lidmi, zeměkoule, tento svět: nitro, povrch země; mír, pokoj na zemi; žít na zemi, přen. být reálný; kniž. matka země
2. čast. země pevnina 1, souš: na obzoru se objevila země; válka na moři i na zemi; voj. raketa země — vzduch pozemní protiletadlová raketa
3. území tvořící polit., správní celek, stát, kraj 3, krajina 1: rodná zem vlast; vypovědět, vyhostit ze země; celá země oslavuje výročí všichni její obyvatelé; kniž. země nikoho nikým neovládané území, např. mezi frontami; dř. země socializmu soc. státy; hist. země Koruny české
4. čast. zem zemský povrch, půda, po kt. chodíme; (v místnostech) podlaha: zem se otřásá; položit, upustit něco na zem; spadnout na zem; vrhnout se k zemi; šaty (dlouhé) až na zem; srazit někoho k zemi, přen. porazit, pokořit ho; hledět do země, přen. být v rozpacích, stydět se; k zemi! (povel)
5. čast. zem půda 1, hlína: hrst země; černá, písčitá, orná, úrodná zem; dobývat nerosty ze země
budiž mu země lehká! (pohřební formule); (zmizel,) jako by se do země propadl náhle; beze stopy; mezi nebem a zemí ve výši, ve vzduchu; v oblacích; mít ráj, nebe na zemi žít v štěstí, blahobytu ap.; srovnat (stavbu, město) se zemí zbořit do základů, zničit; už je pod zemí, v zemi, už ho kryje zem euf. je mrtev, pohřben; vydupat něco ze země vytvořit z ničeho, získat zdánlivě nemožné;
zemský příd. k 1, 3: zemský povrch; zemská atmosféra, přitažlivost, kůra, osa, tíže; — zemský znak, archiv
smést z povrchu zemského zničit, zahubit; zmizet z povrchu zemského přestat existovat
SSJČ
země, zem, ž. (j. 4. zemi, zem, 5. -ě, -i)
1. čast. země nebeské těleso obývané lidmi, tento svět; zeměkoule 1: nauka o složení z.; vývoj života na zemi; nitro, povrch z.; mír, pokoj na zemi; žijeme na zemi a ne v oblacích v střízlivé skutečnosti, ne v snech; kniž. synové a dcery z. lidé; matka z.;
mít ráj, nebe na zemi žít v štěstí a blahobytu; hvězd. Země jedna z oběžnic sluneční soustavy (třetí co do vzdálenosti od Slunce)
2. pevnina 1, souš I (op. moře 1, voda 1): na moři i na zemi; vyskočit z loďky na pevnou zemi; v dáli se objevila z.
3. území tvořící politický, správní celek; stát, kraj 3, krajina 1: z. socialismu; z. mírového tábora; kapitalistické z.; rodná z. vlast; slovanské z.;okupovaná z.; daleké, cizí z.; srdce z. hlavní město; vypovědět ze z.; plenit zemi; celá z. oslavuje svátek všichni její obyvatelé; ust. spoj. z. nikoho neutrální pruh země; z. kalicha (Herb.) Čechy; z. pruhů a hvězd Spojené státy americké; Svatá z., zaslíbená z. židovská Palestina; hist. z. koruny české, historické z.; v zeměp. názvech: Ohňová z.; z. Františka Josefa; z. královny Maud; (dř.) z. Česká, Moravskoslezská
4. čast. zem zemský povrch, po kt. chodíme; půda 2; (v místnostech) podlaha 1: rovná, zvrásněná z.; z. se otřásá, chvěje; položit, upustit, hodit něco na zem; spadnout, upadnout na zem; shýbnout se, vrhnout se k zemi; její nohy se sotva dotýkají země jde lehce; úder o zem; srazit někoho, něco k zemi; tisknout někoho k zemi, přen. pokořovat, ujařmovat, deptat; ležet, spát na holé zemi; šaty dlouhé až na zem; šlápoty na vydrhnuté zemi; sedí v loďce na zemi na dně; jsi pořád u země, přen. malý; chodba pod zemí, vsadit zločince pod zem do podzemního vězení; přen. do vězení vůbec; hledět do země, přen. být v rozpacích;
mezi nebem a zemí ve výšce, ve vzduchu; je mnoho věcí mezi nebem a zemí neznámých; srovnat stavbu, město se zemí zbořit (do základů), zničit; vydupat něco ze země vytvořit z ničeho, vynutit, získat zdánlivě neuskutečnitelnou věc; život nás drží při zemi nedovoluje rozvoj; políbit matičku zemi (žert.) upadnout; utíká, jako by pod ním z. hořela zmateně, rychle, šíleně; jako by se do země propadl, jako by se pod ním z. slehla, jako by ho z. pohltila ztratil se, zmizel; jako by ze země vyrostl náhle se objevil; zůstal jako vbitý, vražený do země bez hnutí; voj. k zemi! (povel)
5. čast. zem půda 1, hlína 2: hrouda, hrst země; černá, písčitá, kyprá, kamenitá z.; mrtvá, orná, úrodná z.; dobré semeno v dobré zemi; nerosty se dobývají ze země; déšť spláchl se skály všecku zemi;
euf.
už je pod zemí, v zemi, už ho kryje z. je mrtev; budiž mu z. lehká (pohřební formule); zahr. zem upravená půda (zprav. přerytá, přesetá ap.) k pěstování rostlin
6. řidč. pozemek, pole 1, 2: chlívek zasáhl do jeho země (Havl.); nápadník měl dům a svobodnú zem (Č. lid);
expr. zdrob. k 3, 6 zemička, -y ž.: česká, průmyslová, chudá, neznámá z.; - neměl ani kus z-y (Něm.)
Další slovní charakteristiky a příklady: ČNK

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Písmeno ě
2Dělení slov na konci řádku
3Velká písmena – hvězdářská jména a astrologická znamení

Písmeno ě (Skrýt)

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

  1. po písmenech d, t, n,
  2. po písmenech b, p, v, f,
  3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech p f se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech b se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob‑ nebo v‑ a jejichž kořen za touto předponou začíná ‑je‑, se píše je, např. ob-jem, v‑jem (srov. pří‑jem, zá‑jem).

Po písmenu b se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí –⁠⁠⁠⁠ 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď , nebo mně.

se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou ‑ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz Tvary zájmena .

Skrýt zobrazený výklad


Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
  2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
  5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

  1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
  2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
  3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
  2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
  2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
  3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
  2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

  1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

  1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
  2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Velká písmena – hvězdářská jména a astrologická znamení (Skrýt)

S velkým písmenem se píšou hvězdářské (astronomické) pojmy, mezi něž patří nebeská tělesa, souhvězdí a jejich části, např. Slunce, Země, Měsíc, Merkur, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto, Eros, Ida, Polárka, Orion, Andromeda, Blíženci, Býk, Rak, Malý vůz, Malý lev, Malý medvěd, Velká medvědice, Létající ryba, Malý vodní had, souhvězdí Vah, souhvězdí Orionu, souhvězdí Persea, souhvězdí Velké medvědice, Moře klidu (na Měsíci).

S velkým písmenem se píšou také jednotlivá znamení zvěrokruhu a osoby v nich narozené: Vodnář, Ryby, Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, např. celoroční horoskop pro Berana, Tereza je typický Lev, mezi vodní znamení patří Ryby, Raci a Štíři. Totéž platí i pro znamení čínského horoskopu: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Koza, Opice, Kohout, Pes, Vepř, např. Draci oplývají silou, rok Opice.

U výrazů měsíc, sluncezemě je třeba rozlišovat, zda jsou užity jako hvězdářské termíny, pak se píšou s velkým písmenem: zatmění Měsíce, první let na Měsíc, úplné zatmění Slunce, skvrny na Slunci, erupční aktivita Slunce, magnetické pole Země, nitro Země, vznik života na Zemi, nebo ve významu jiném, pak se píšou s písmenem malým: měsíc zaplul za mraky, slunce pěkně pálilo. Ne vždy je jednoduché rozpoznat, zda v daném textu zvolit písmeno velké, nebo malé, a proto je třeba počítat s kolísáním.

S malým písmenem se píšou obrazná pojmenování: jitřenka, večernice.

Podle současných kodifikačních příruček se má psát sluneční soustavaMléčná dráha. Na základě upozornění odborníků v astronomii, že v případě prvního spojení jde o jedinečný planetární systém hvězdy Slunce, doporučujeme psát Sluneční soustava. U výrazu galaxie je třeba rozlišovat, zda jde o obecné pojmenování označující jakoukoli hvězdnou soustavu, a pak je namístě psát malé písmeno: běžná galaxie, obří galaxie, nebo zda jde o označení Mléčné dráhy, pak se píše velké písmeno: okolí Galaxie, ramena Galaxie.

Skrýt zobrazený výklad


Hlavní stránka O příručce Nápověda English version