Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Fonetická transkripce (Skrýt)

Způsobů, jak pomocí písma zachytit mluvenou řeč, je více. Univerzálně lze pro přepis výslovnosti jakéhokoli přirozeného jazyka užít tzv. mezinárodní fonetickou abecedu (angl. zkratka IPA, tj. International Phonetic Alphabet).

V čistě českém jazykovědném prostředí je výhodné pracovat s tzv. českou fonetickou transkripcí, která je oproti IPA zjednodušena tak, aby jednotlivé znaky co možná nejvíce korespondovaly s písmeny užívanými v češtině (např. hláska š se přepisuje jako [š], nikoli jako [ʃ]). Zvláště pro potřeby jiných oborů, v nichž detailní fonetická transkripce nevyhovuje, existují pak jednodušší systémy, např. přepis dialektologický. V příručkách určených pro širokou veřejnost jsou tradičně užívány ještě jednodušší a českému pravopisu bližší transkripční systémy, které se v závislosti na konkrétní publikaci v detailech odlišují.

V Internetové jazykové příručce jsou dodržovány následující zásady: Výslovnostní podoby jsou uváděny v hranatých závorkách, a to zjednodušenou transkripcí zvolenou s ohledem na širokou čtenářskou obec. Tradičně tak skupiny dy, ty, ny přepisujeme jako [dy], [ty], [ny], protože z fonetického hlediska náležitější zápis [di], [ti], [ni] by mohl vést k mylnému dojmu, že jde o slabiky [ďi], [ťi], [ňi] (totéž platí analogicky pro skupiny dý, tý, ný). Stejně tak hlásku ch značíme jako [ch] místo patřičného symbolu [x], abychom zabránili nesprávné interpretaci [x] jako [ks], respektive [gz]; dále užíváme pro polozávěrové souhlásky dz a dž znaky [dz], [dž] namísto přesnějšího zápisu [d͡z], [d͡ž] (s výjimkou pasáží, kde je odlišení nezbytně nutné, viz Méně známé české souhlásky a Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠ změna místa a způsobu tvoření), horní oblouk nepíšeme ani nad dvojhláskami, např. [ou] místo [o͡u]. Podobně nerozlišujeme existující rozdíl v kvalitě samohlásek i a í –⁠⁠⁠⁠⁠ krátké i zachycujeme tradičně jako [i], namísto foneticky přesnějšího znaku [ɪ]. Všude tam, kde si zvuková a grafická podoba sice plně neodpovídají, avšak výslovnost lze zachytit pomocí běžných písmen užívaných v češtině, fonetickou transkripci respektujeme. Jde zejména o skupiny dě [ďe], tě [ťe], ně [ňe]; bě [bje], pě [pje], vě [vje], fě [fje] a mě [mňe].

Speciální fonetické znaky pro ráz [ʔ], retozubné m [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥], znělé ch [ɣ], slovní přízvuk ['babička] atp. užíváme pouze v kapitolách pojednávajících o daném jevu. Samohláskovou délku značíme tradiční čárkou nad písmenem, např. á [á] nebo ů [ú], nikoli speciálním znakem [aː], [uː].

Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen (Skrýt)

Zatímco pro výslovnost většiny domácí slovní zásoby lze stanovit obecně platná pravidla, slova přejatá a vlastní jména se určitými obecnými zásadami také řídí, avšak často je třeba spisovnou podobu konkrétních výrazů zjistit ze slovníků. Nelze stanovovat obecně platná pravidla, jak náležitě v přejatých slovech číst např. písmeno c, protože záleží na tom, z kterého jazyka byl výraz přejat, v jaké pozici se písmeno nachází atp.

Při výslovnosti přejatých slov a cizích vlastních jmen v češtině je nutné si uvědomit, že sice bývá náležité řídit se zvukovou podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova; cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými (např. obouretné [w] českým retozubným [v]); pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě (např. spodoba znělosti, viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spodoba znělosti).

U přejaté slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání (zejména u samohláskové délky, viz bod 1, a souhláskové znělosti, viz bod 2) a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Některé běžně užívané přejaté výrazy v češtině postupně zdomácní, což se odrazí rovněž na jejich pravopisné podobě, např. džus ˂ juice, výslovnost se pak řídí stejnými pravidly jako u domácí slovní zásoby a bývá stabilní.

Některá cizí slova (zejména z angličtiny a francouzštiny) se vžila v jiné podobě, než jaká by odpovídala výslovnosti adaptované do češtiny z původního jazyka. Známým příkladem je slovo fotbal. Původní anglickou podobu football bychom měli česky číst jako [fudból], ujala se však výslovnost bližší grafické podobě [fodbal] a ta pak vedla i k počeštěnému psaní fotbal. Naopak později přejatý výraz baseball se obvykle vyslovuje jako [bejzból] nebo [bejzbol] a pravopisně se nijak neadaptuje.

Okrajově lze u přejatých slov zaznamenat různorodé pozoruhodné jevy, které se v domácí slovní zásobě obvykle nevyskytují, např. výraz peloton ‚skupina jedoucích závodníků‘ se často mylně vyslovuje (a v důsledku toho i píše) jako *[peleton]. V důsledku neznalosti přesné podoby některých cizích slov se dále lze setkat např. s přesmykováním hlásek (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výslovnost dalších souhláskových skupin) u výrazů typu permanentní *[pernamentňí], což je možné pozorovat rovněž v psaných projevech.

Samohlásková délka u přejatých slov

Samohlásková délka v přejatých slovech ve výslovnosti často kolísá. Na rozdíl od domácí slovní zásoby odpovídají u části přejatých výrazů jedné podobě pravopisné dvě varianty výslovnostní (např. procedura [procedura] i [procedúra]). Mnohá slova mají dubletu v písmu i ve výslovnosti (např. pasivní/pasívní). Spíše výjimečné jsou případy, kdy se dva výrazy cizího původu od sebe liší pouze délkou jedné samohlásky (např. nota versus nóta).

Kolísání výslovnosti se vyskytuje zejména ve slovních zakončeních, např. ‑in/‑ín, ‑iv/‑ív, ‑on/‑ón, ‑ona/‑óna, ‑or/‑ór, ‑ura/‑úra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tj. [benzín] i [benzin], [archíf] i [archif], [balón] i [balon], [sezóna] i [sezona], [folklór] i [folklor], [literatúra] i [literatura].

Vzhledem k posunům ve výslovnostní normě a také ke změnám pravopisným (viz Psaní samohlásek v zakončení přejatých slov) nejsou starší ortoepické příručky ve vztahu k samohláskové délce v přejatých slovech již mnohdy aktuální. Je rovněž třeba si uvědomit, že délka vyslovované samohlásky není v mnoha případech zcela jednoznačná, nezřídka se vyslovuje tzv. polodélka a ani samotní mluvčí nemusí být ve výslovnosti stejných výrazů vždy konzistentní. Je evidentní, že na samohláskovou délku u mnoha cizích slov v češtině má vliv věk mluvčích nebo jejich regionální původ, z hlediska jednotlivých výrazů pak doba a způsob přijetí slova, lexikální význam, frekvence a sféra užití, expresivita atp. Obecně platná pravidla nelze stanovovat ani u některých skupin slov se stejným zakončením. Zatímco například výrazy jako balon/balón nebo salon/salón je náležité vyslovit i zapsat jak s krátkým o, tak s dlouhým ó, slova baron a elektron se v současnosti píšou i vyslovují s krátkou samohláskou.

Samohlásková délka kolísá rovněž u některých vlastních jmen, např. místní jméno Hlásná/Zadní Třebaň je často vyslovováno [třebáň], podobně Braník [bráňík], Chyše [chíše], Rabí [rábí] a Strančice [stránčice]; tyto výslovnostní podoby nelze vzhledem k silnému místnímu úzu odmítat. Kolísají také příjmení typu Wagner: někteří jeho nositelé kvůli rodinné tradici preferují podobu [vagner], obvyklejší je však zřejmě [vágner].

Souhlásková znělost u přejatých slov

U přejatých slov (včetně vlastních jmen) lze zaznamenat kolísání znělosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména u souhlásek s/z a k/g. V případě k/g existuje omezený počet výrazů, u nichž se jako spisovná vnímá i výslovnost s g, např. plakát [plakát] i [plagát] nebo inkoust i [ingoust]. Souhláska g jakožto příznak cizosti se však objevuje i v nenoremní výslovnosti řady dalších výrazů, kde nahrazuje náležité neznělé k, např. demokracie *[demogracije] místo [demokracije], frekvence *[fregvence] místo [frekvence], motocykl *[motocigl] místo [motocikl]. Opačná tendence se pak projevuje u slov zakončených v písmu na ‑g(h), zvláště u anglicismů končících na ‑ing a ‑burgh a germanismů s ‑burg. V pozici na konci slova probíhá pravidelná ztráta znělosti (Edinburgh [edynburk]), která se pak někdy přenáší i do jiných pádů (Edinburghu [edynburgu] i [edynburku]); tyto dublety jsou považovány za spisovné, zejména u obecných jmen vedou často i k počeštěnému psaní (doping/dopink, marketing/marketink, Hamburg/Hamburk). S kolísáním ve výslovnosti je nutno počítat také v případě příjmení německého původu Schwarzenberg, Rosenberg apod., zde se lze řídit rodinnou tradicí nebo přáním nositele (viz bod 4).

Ještě výrazněji kolísá dvojice hlásek s/z, a to v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž odpovídá i jejich pravopis (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. diskuse/diskuze, disertace/dizertace, renesance/renezance, resort/rezort, režisér/režizér. Výslovnost se [s] se obvykle hodnotí jako korektnější nebo stylově vyšší, někteří uživatelé češtiny ji mohou u některých slov vnímat také jako archaičtější.

Existují však i výrazy, v nichž se ustálila jako jediná výslovnost se znělým [z], přičemž v písmu je připuštěna dubleta (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. filozofie/filosofie [filozofije], pulzace/pulsace [pulzace], purismus/purizmus [purizmus]. U jiných slov se sice [z] ve výslovnosti občas objevuje, avšak tyto podoby nejsou považovány za spisovné, např. kompresor *[komprezor] místo [kompresor]; jediná náležitá možnost psaní je zde také se s (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z). Neortoepické jsou i podoby typu dresu *[drezu] místo [dresu], servisu *[servizu] místo [servisu], chaosu *[chaozu] místo [chaosu]. K nespisovné výslovnosti se [z] v nepřímých pádech zde může svádět analogie se slovy jako džez nebo bronz zapisovanými s koncovým z, u nichž probíhá pravidelná ztráta koncové znělosti, tj. [džes], [brons], avšak v nepřímých pádech zůstává souhláska znělá, např. [džezu], [bronzu].

Ačkoli jsou jména typu Mars a Alfons v písmu zakončena na ‑s, v nepřímých pádech je doporučena výslovnost znělá, tedy např. [marzu], [alfonze]. Příjmení německého původu Klaus, Kraus atp. někdy kolísají, převažuje však výslovnost znělá: [klauze], [krauze]; doporučujeme brát v potaz přání či rodinnou tradici nositele, pokud je známa (viz bod 4).

Nejistota ve výslovnosti s/z u řady přejatých slov je spojena s výskytem četných dublet (jak grafických, tak zvukových –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s nepravidelnými vzájemnými vztahy). Obecně lze konstatovat, že existuje jistá tendence k postupnému rozšiřování znělého [z], které bývá uživateli jazyka pociťováno jakožto signál cizosti, na úkor neznělého [s].

Skupiny di, ti, ni u přejatých slov

Zatímco v domácí slovní zásobě se skupiny zapisované jako di, ti, ni vyslovují měkce [ďi], [ťi], [ňi], u většiny přejatých slov toto pravidlo neplatí, např. diktát [dyktát], nikoli *[ďiktát], tip [typ], nikoli *[ťip], nikl [nykl], nikoli *[ňikl]. U některých výrazů si však mluvčí někdy neuvědomují, že jde o slovo cizího původu, proto se lze setkat s nenáležitými podobami jako vanilka *[vaňilka] místo [vanylka], želatina *[želaťina], popř. *[želaťína] místo [želatyna], [želatýna], dále diva *[ďiva] místo [dyva] či [dýva]. Pokud je výraz panický odvozen od slova panika (např. panický strach) a nikoli panic, je namístě výslovnost [panyckí], nikoli *[paňickí]. Zvláštním případem je výraz tik ‚škubání v obličeji‘. Jde o původem francouzské slovo, u nějž příručky dříve doporučovaly výhradně výslovnost [tyk], v současné praxi však naprosto převažuje podoba [ťik], která je evidentně zcela noremní. S vysokou mírou kolísání je třeba počítat např. u přídavného jména segedínský, přičemž obě varianty [segedýnskí] i [segeďínskí] jsou považovány za spisovné, totéž pak platí pro výraz bonboniéra, který je náležité vyslovovat jak [bombonyjéra], tak i [bomboňijéra], podobně derniéra [dernyjéra] i [derňijéra], moskytiéra [moskityjéra] i [moskiťijéra] atd.

Lze se také setkat s opačnou tendencí, tedy že etymologicky neprůhledný výraz domácího původu je mylně považován za slovo cizí (neslovanské) a vyslovován nenáležitě. Nejčastěji jde o tis (správně [ťis], ne *[tys]), totéž pak platí o divizně (správně [ďivizna], ne *[dyvizna]). Jako překvapivé se může jevit, že dříve slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) připouštěly u výrazu dikobraz výslovnostní dubletu [dykobras] i [ďikobras]. Toto slovo bylo přejato v době národního obrození J. S. Preslem z ruštiny. Z hlediska původu je sice výslovnost [ďikobras] náležitá a může se vyskytovat u mluvčích, kteří znají původ slova a jeho výslovnost v ruštině nebo si uvědomují spojitost se slovem divoký, avšak v praxi naprosto převažuje podoba [dykobras], kterou ve shodě s ASSČ doporučujeme užívat.

Problémy s výslovností skupin di, ti, ni způsobují i některá vlastní jména a je zde nutno počítat s kolísáním. Např. příjmení Štefánik lze vyslovovat jako [šťefáňik] či [štefáňik], noremní je však rovněž podoba [štefányk], podobně příjmení slovenského prezidenta J. Tisa by se podle obecných pravidel mělo vyslovit [ťiso], mezi slovenskými mluvčími ale převládá podoba [tyso], která respektuje rodinnou tradici; český úzus je rozkolísaný.

Pouze měkce by se měla vyslovovat jména toků Botič [boťič], Nisa [ňisa] a Tisa [ťisa], naopak u názvu Apeniny byla dříve kodifikována pouze podoba [apenyny]; výslovnost [apeňiny] (analogicky pak [apeňinskí]) se však již stala noremní, proto ji nelze odmítat, u ostatních uvedených jmen doporučujeme dosavadní kodifikaci dodržovat. Kolísání lze rovněž pozorovat v případě pojmenování sýru Niva, kterému mnozí mluvčí mylně přikládají cizí původ, a vyslovují proto *[nyva]; náležitá výslovnost je však [ňiva], jelikož pojmenování souvisí s výrazem niva ‚pole, louka‘.

Specifika výslovnosti vlastních jmen

S výslovností vlastních jmen se obvykle pojí největší obtíže a nejistota. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž nutné znát původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici. Např. jméno Paul pocházející z německého prostředí se čte [paul], z anglického však [pól] a z francouzského [pol]; příjmení českého spisovatele Jaromíra Johna vyslovujeme [jón], avšak stejně se píšící jméno John, které se velmi často vyskytuje v angličtině (např. John Lennon, Elton John), má zcela odlišnou zvukovou podobu [džon]. Příjmení Jordan patřící Francouzovi přečteme jako [žordan], u Němce nebo Rakušana jako [jordán], pokud je však jeho nositel z anglicky mluvícího prostředí, bude znít nejspíše [džórdn]. Ještě více podob pak může mít příjmení Bernstein, patřící více různým osobnostem odlišných národností (např. [bernštajn], [bernstejn], [bérnstajn], [bérnstýn], [bernsten]).

Univerzálně platná pravidla tedy z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách, totéž pak platí pro jména zeměpisná.

U vlastních jmen je také třeba počítat s vyšší mírou kolísání a častějším výskytem dublet než u jmen obecných. Např. některá vlastní jména, obvykle příjmení německého původu, zakončená na ‑er nebo ‑el (Richter, Schlegel atp.) se ve výslovnosti objevují buď bez samohlásky e, nebo s ní ([richtr] a [richter], [šlégl] a [šlégel]). V těchto případech nelze stanovit jednoznačné pravidlo, z hlediska ortoepických pravidel je obojí podoba možná, záleží především na rodinné tradici a přání nositele. Tentýž jev lze dále pozorovat např. u zeměpisných jmen typu Hannover i u některých přejatých jmen obecných (gangster, hostel).

Ve výslovnosti cizích vlastních (a někdy i obecných) jmen v češtině lze také zaznamenat jevy, které v domácí slovní zásobě nenalezneme. Jedním z nich může být např. situace, kdy se v nepřímých pádech vyskytuje hláska, která je sice v grafické podobě označena písmenem, avšak v přímých pádech se podle pravidel nevyslovuje. Například jména typu Dumas, Degas, Camus, pocházející z francouzštiny, by se měla v přímých pádech vyslovovat [dyma], [dega], [kami], tj. bez koncového s, avšak jinde s ním, např. 2. p. [dymase], [degase], [kamise]. Podrobněji viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au], Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na samohlásku. 

Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Jde např. o pojmenování Legerovy ulice (z francouzštiny vycházející výslovnost by zněla [ležerova], převážila však podoba [legerova] na základě pravopisu) nebo o Eiffelovu věž (místo výslovnosti [efelova], která by byla vzhledem k francouzskému původu náležitá, se v češtině užívá [ajfelova]). U příjmení Mozart je kromě podoby [mócart], vycházející z německé výslovnosti, častá i varianta [mozart] či [mózart]. Jméno nizozemského malíře Vincenta van Gogha se obvykle čte [van gok] či [fan gok] místo podoby [fan choch], vycházející z nizozemštiny, podobně se v případě příjmení dalšího nizozemského malíře Hieronyma Bosche užívá spíše výslovnost [boš] místo [bos]. Skupina ll ve španělských slovech se čte v češtině podle ortoepických pravidel jako [lj], avšak u zeměpisných jmen typu Sevilla a Mallorca se kromě výslovnosti [sevilja] a [maljorka] setkáváme často také s podobami [sevila] nebo [sevija], [malorka] či [majorka]. Konečně výslovnost názvu belgického města Gent kolísá mezi [chent] a [gent]. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.

Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku (Skrýt)

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“, resp. podvzoru „hoch“. (Výjimkou jsou jména zakončená ve výslovnosti na [s], resp. [ks] a v písmu na ‑s, ‑z, ‑x.) Tato jména skloňovaná pravidelně (Nezval, Brown, Čechov, Novák, Balog, Gogh, Hrách) mají ve 2. p. koncovku ‑a (Nezvala, Browna, Čechova, Nováka, Baloga, Gogha, Hrácha). V 5. p. mají koncovku ‑e (Nezvale, Browne, Čechove), a pokud jejich tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají v 5. p. koncovku ‑u (Nováku, Balogu, Goghu, Hráchu). Vedle neproblematických cizích i českých jmen sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Chou-Jangu, Chun Line, Kim/Kime Il-songu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑, ‑o‑ či ‑a‑ (typ Štěpánek, Machek, Vepřek, Pavel, Chmel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného (či v některých případech kmenového) ‑e‑ jde o tyto typy jmen: jména zakončená na ‑ek (Štěpánek, Zdeněk, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), ‑el (Zavřel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a ‑er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhofer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným ‑o‑ či ‑a‑, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

1. U jmen zakončených na ‑ek v nepřímých pádech pohybné ‑e‑ vypouštíme (2. p.  Zdeňka, Štěpánka, Machka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Zdeňku, Štěpánku, Machku). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné ‑e‑ lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jména může být český, resp. slovanský (Jelinek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jelineka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jelineku).
2. Jména zakončená na ‑el ve vypouštění ‑e‑ kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně rodných (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde ‑e‑ je součástí kmene slova (nejde tedy ve skutečnosti o pohybné ‑e‑), se ponechává (2. p. Zavřela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se ‑e‑ ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda ‑e‑ ponechávat, či vypouštět (2. p. Menzela i Menzla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme; pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě (Schlegel [šlégl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku ‑e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se ‑e‑ nevypouští) se objevuje i koncovka ‑i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme‑li ho česky, má v 5. p. koncovku ‑i (Michaeli), čteme‑li ho anglicky [majkl], má koncovku ‑e (Michaele [majkle]).
3. Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na ‑er: Je‑li nositelem jména cizinec, pohybné ‑e‑ ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné ‑e‑ ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné ‑e‑, může dojít k měkčení r v ř: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkře i Wolkre, Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langře i Langre. Pokud pohybné ‑e‑ ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkere [volkre] či [volkere], Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na ‑r, jemuž předchází souhláska, dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.
4. U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohybná samohláska ‑a‑ nebo ‑o‑ (Dubak, Karol, Pavol). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p.  Dubaka, Karola, Pavola –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Dubaku, Karole, Pavole). Rozpoznání tvaru 1. p., a tedy ponechání ‑a‑ a ‑o‑, je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karol, Pavel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pavol).

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑ých, ‑ův (typ Šerých, Tichých, Jakubův)

Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud tvar už není vnímán jako přídavné jméno (2. p.  Šerýcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Šerýchu). Záleží na rodinné tradici nositele jména.

Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na ‑ův (Jakubův), mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; i zde záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, Jakubova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p.  Jakubův, Jakubovu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jakubův).

Antická jména (typ Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)

Do této kapitoly jsou zahrnuta vedle jmen antických (řeckých a latinských) také polatinštělá česká jména typu Kramerius (srov. též bod 2.3).

1. Antická jména zakončená na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os se skloňují tak, že se v nepřímých pádech tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p.  Tita, Marsya, Demosthena, Ikara –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tite, Marsye, Demosthene, Ikare). Jména zakončená na ‑on se skloňují pravidelně (Platon –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Platona –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Platone). Skloňování jmen na ‑as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmy, viz bod 1.3b). Některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, lze vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anakreona i Anakreonta, Atlase i Atlanta, Parise i Parida, Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Anakreone i Anakreonte, Atlasi i Atlante, Parisi i Paride, Marte. Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (Ikaros i Ikarus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achilla i Achilleus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achillea; Achillova pata), jinde pouze v nepřímých pádech (Perikles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Perikla i řidč. Periklea, Herakles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Herakla i řidč. Heraklea).

   U jmen, kde se připouštějí dublety (Anakreon, Atlas apod.), závisí volba způsobu skloňování zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého, či latinského paradigmatu), v textu neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.

   Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os. Patří‑li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde‑li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení ‑us, ‑as, ‑es, ‑os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anguse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Angusi).

2. Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kramerie, Pistorie, Mathesie), ale je rovněž možné přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zast. Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, Pistoriusi, Mathesiusi). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy, proto přivlastňovací přídavné jméno Kosmův, např. Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).

Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (typ Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)

Ke jménům zakončeným v písmu a ve výslovnosti rozdílně patří jména cizího původu.

1. Pod tento typ spadají jména cizího původu zakončená v grafické podobě na ‑c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě ‑c‑ za ‑k‑ (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriaku, Chiraku, Balzaku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriacu, Chiracu, Balzacu). Vzhledem k tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.

2. Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (‑rd, ‑rt, ‑nd, ‑ns, např. Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobriján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se v nepřímých pádech koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubrianda [šatobrijána] i [šatobrijánda] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Gerarde [žéráre] i [žérárde], Beauforte [bófóre] i [bófórte], Chateaubriande [šatobrijáne] i [šatobrijánde]). U typu zakončeného na ‑ns (Desmoulins) se objevuje dvojí výslovnost v nepřímých pádech a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Desmoulinse [demuléne] a Desmoulinsi [demulénsi]).

   U francouzských jmen končících na ‑lt, ‑ld, ‑st (Pérrault, Rochefoucauld, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Rochefoucauld [rošfuko] i [rošfukolt], Prévost [prévo] i [prévost]). V nepřímých pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i ve výslovnosti (2. p. Pérraulta [perólta], Rochefoucaulda [rošfukolda], Prévosta [prévosta] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Perraulte [perólte], Rochefoucaulde [rošfukolde], Prévoste [prévoste]).

3. Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované ‑es (Jacques [žak], Descartes [dekart], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [íf]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním koncového němého ‑es i v nepřímých pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme druhý způsob (ponechání ‑es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques × [žak]). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa [žaka]) a „muž“ (koncovce v grafické podobě předchází písmeno ‑s‑ a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. Jacquesa i Jacquese [žaka], Descartesa/Descarta i Descartese [dekarta], Charlesa i Charlese [šárla], Julesa i Julese [žila], Yvesa i Yvese [íva] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jacquesu i Jacquesi [žaku], Descartese/Descarte i Descartesi [dekarte], Charlese i Charlesi [šárle], Julese i Julesi [žile], Yvese i Yvesi [íve]. Vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby se vyslovovaná a psaná podoba jména nelišily, doporučujeme v těchto případech dát přednost skloňování podle vzoru „pán“: 2. p. Jacquesa [žaka], Descartesa/Descarta [dekarta], Charlesa [šárla], Julesa [žila], Yvesa [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění ‑es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].

4. Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smit], [hít]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smis], [hís]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi). Jméno Macbeth se tradičně v češtině vyslovuje s ‑t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Macbetha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Macbethe).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Braque, Remarque)

U jmen zakončených v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku se opět řídíme výslovností. Pokud koncového němého ‑e není třeba k naznačení výslovnosti jména, v nepřímých pádech se obvykle vypouští a nahrazuje se pádovou koncovkou, přičemž odtržené němé ‑e může být v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou (Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braque, Remarque –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Shakespeara, Pierra, Barranda, La Fontaina, Braqua, Remarqua –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braquu, Remarquu). Pokud němé ‑e ovlivňuje výslovnost jména, pak je kvůli naznačení výslovnosti obvykle zachováváme i v nepřímých pádech. V případech, kdy odtržené němé ‑e je v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou, ponecháváme v zakončení jména pouze jedno e (Pete, Gable, Jake, White, Byrne, Mike, Drake –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Petea, Gablea, Jakea, Whitea, Byrnea, Mikea, Drakea –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Pete, Gable, Jakeu, White, Byrne, Mikeu, Drakeu). Podoby bez koncového ‑e se objevují také, i když méně často, a obvykle u jmen více známých, protože se u nich předpokládá čtenářova znalost základní podoby jména a jeho výslovnosti (např. Sága rodu Forsytů [forsajtú] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 1. p. j. č. Forsyte). Zachovat němé ‑e můžeme i tehdy, když neovlivňuje výslovnost, ale z nějakého důvodu je třeba naznačit základní podobu jména v 1. p. (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Browne). V zachování či vypuštění ‑e může hrát roli i to, jak je jméno tradičně užíváno, zda je dostatečně známé a nedochází k pochybám o jeho základní podobě (Hubble [habl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hubbla i Hubblea (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), filozof Hume [hjúm] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Huma i Humea).

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku nebo ‑s, ‑z či na ‑x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i ve vyslovované podobě a jejichž skloňování není problematické (Mareš, Popovič, Baláž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mareše, Popoviče, Baláže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mareši, Popoviči, Baláži), sem patří i jména zakončená na ‑c, která mají v 5. p. dvojí možné koncovky (Němec, Horec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Němce, Horce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Němče i Němci, Horče i Horci). V případě, že by hlásková změna, kterou v 5. p. vyžaduje koncovka ‑e, vytvořila obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinu, dává se přednost spíše koncovce ‑i (Rožec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rožče i častěji Rožci). Dále do této skupiny patří i jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (An-chuej, Pcheng Te-chuaj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. An-chueje, Pcheng/Pchenga Te-chuaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. An-chueji, Pcheng/Pchengu Te-chuaji, více viz Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, která mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže. Patří k nim často jména, která se v psané i ve vyslovované podobě svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (typ Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (s výjimkou některých jmen antických, viz bod 1.3) se dnes řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Aloise, Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Aloisi, Hynaisi, Krausi, Klausi, Amosi, Charlesi [čárlsi], Jensi [jensi], Hlinomazi, Asterixi, Marxi, Raisi, Quisi). Výjimkou jsou jména zakončená na ‑es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se jako variantní užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména, a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rysi i Ryse, Kosi i Kose, Grossi i Grosse). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Husa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Huse).

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑ (typ Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)

I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné ‑e‑, a to u jmen českých zakončených na ‑ec či ‑eš. U jmen zakončených na ‑ec se pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Adamče i Adamci, Jakubče i Jakubci, Němče i Němci, Rožče i Rožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, Švece i Ševce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kadl(e)ci, Šveci i Ševče). U jmen zakončených na ‑eš se pohybné ‑e‑ vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hrubeše i Hrubše, Aleše i Alše, Dobeše i Dobše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na ‑eš je ‑e‑ pevné, nepohybné a ponechává se (Beneš, Mareš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Beneše, Mareše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Beneši, Mareši).

Antická jména (typ Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)

Do tohoto oddílu jsou zahrnuta kromě jmen antických (převážně řeckých a latinských) i polatinštělá česká jména typu Kramerius (viz též bod 1.3).

1. K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na ‑x, ‑ps (Ajax, Pollux, Cheops –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ajaxi, Polluxi, Cheopsi). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na ‑os, ‑es po sykavce (Xerxes, Prixos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Xerxi i Xerxe, Prixi i Prixe).
2. Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na ‑as, ‑is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a zakončení ‑as, ‑is při skloňování nevypouštíme (Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmase i Kosmy) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Atlase i Atlanta, Dafnise i Dafnida –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Atlasi i Atlante, Dafnisi i Dafnide, viz bod 1.3a). K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na ‑ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku ‑ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa i Krameria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, řidč. Krameriuse i Kramerie), viz bod 1.3b.

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno (typ March, Lobkowicz, Balázs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na ‑ch, na skupinu souhláskových písmen ‑cz, ‑zs, ‑sz, ‑sh a francouzská jména na ‑lh nebo němé ‑es: March [márč], Bosch [boš], Lobkowicz [lopkovic], Balázs [baláš], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorš], Gjergj [ďerť] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Marche [márče], Bosche [boše], Lobkowicze [lopkovice], Balázse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [ďerďe] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Marchi [márči], Boschi [boši], Lobkowiczi [lopkovici], Balázsi [baláži], Mulishi [muliši], Anouilhi [anuji], Georgesi [žorži], Gjergji [ďerďi].

Řadí se sem i anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi), viz bod 1.4d.

Rumunská jména zakončená na ‑ţ [c] se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „muž“: Cerneţ [černec] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cerneţe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţi [černeci]. V důsledku neznalosti výslovnosti se objevuje i variantní skloňování podle vzoru „pán“ na základě grafického zakončení: 2. p. Cerneţa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţe.

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑oj, ‑ij, ‑yj, ‑ůj (typ Tolstoj, Čajkovskij, Buďonnyj, Petrůj)

Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na ‑oj, ‑ij, ‑yj (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Buďonnyj). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména a v 5. p. jsou možné dublety (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského, Buďonného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tolstoj i Tolstý, Čajkovskij i Čajkovský, Dostojevskij i Dostojevský, Buďonnyj i Buďonný). Mají‑li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Petrůj i Petrůje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Petrůj i Petrůji).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Ke jménům zakončeným v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku patří a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno (skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (Nikolai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi, Matisse), a b) především jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce, Labiche, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici). Pokud je to nutné z důvodu výslovnosti, zachováváme u těchto jmen v nepřímých pádech koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno ‑c‑ vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé ‑e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou ‑ovi a v 7. p.

K tomuto typu patří jména končící písmeny ‑e, ‑i, ‑y: May [máj], Hemingway [hemingvej], Roy [roj], Bleibtreu [blajptroj], Matisse [matys], Bruce [brús], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulrič], George [džorč], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], maďarské jméno Nagy [nať], rumunské jméno Popovici [popovič], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj].

Ve 2. a 4. p. je koncovka ‑e: Maye [máje], Hemingwaye [hemingveje], Roye [roje], Bleibtreue [blajptroje], Matisse [matyse], Bruce [brúse], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [naďe], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteňe], France [fránse], Popovicie [popoviče], Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].

Ve 3. a 6. p. je koncovka ‑ovi, resp. ‑i: Mayovi [májovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Royi/Royovi [roji]/[rojovi], Bleibtreuovi [blajptrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi [brúsi]/[brúsovi], Labicheovi [labišovi], Corneilleovi [kornejovi], Coleridgeovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi [džordži]/[džordžovi], Maurici/Mauriceovi [morisi]/[morisovi], Montaigneovi [monteňovi], Franceovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji]/[nykolajovi], Le-Loiovi [lelojovi]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou ‑ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména rodná, je uveden tvar s koncovkou ‑i i ‑ovi (vysvětlení viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.).

V 5. p. mají tato jména koncovku ‑i: Mayi [máji], Hemingwayi [hemingveji], Royi [roji], Bleibtreui [blajptroji], Matissi [matysi], Bruci [brúsi], Labichi [labiši], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Montaigni [monteňi], Franci [fránsi], Nagyi [naďi], Popovicii [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji].

U jmen končících v psané podobě na ‑e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka ‑m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka ‑em: Mayem [májem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajptrojem], Matissem [matysem], Brucem [brúsem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naďem], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteňem], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, děkujeme strážmistru/strážmistrovi Janu Sovákovi a reportéru/reportérovi Pavlu Macháčkovi.

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Přídavná jména individuálně přivlastňovací (Skrýt)

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát). Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:

1. příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort (pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
2. příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Od ženských jmen na ‑yně a ‑ice se přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (srov. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p.: Palackého spisy, názor mojí švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y záleží možnost utvoření přídavného jména přivlastňovacího na obvyklém (tradičním) způsobu skloňování: Goethův román i Goetheho román, Bernoulliho rovnice i Bernoulliova rovnice, Arnovi přátelé i Arneho přátelé, Verdiho opery, Valéryho poezie. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p.: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–⁠⁠⁠Jedličkova mluvnice, Ebersův–⁠⁠⁠Mollův model tranzistoru, Youlova–⁠⁠⁠Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-Claude → Jean-Claudův, Jean-Jacques → Jean-Jacquesův, Jean-Luc → Jean-Lucův, Jean-Paul → Jean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).