Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“, resp. podvzoru „hoch“. (Výjimkou jsou jména zakončená ve výslovnosti na [s], resp. [ks] a v písmu na ‑s, ‑z, ‑x.) Tato jména skloňovaná pravidelně (Nezval, Brown, Čechov, Novák, Balog, Gogh, Hrách) mají ve 2. p. koncovku ‑a (Nezvala, Browna, Čechova, Nováka, Baloga, Gogha, Hrácha). V 5. p. mají koncovku ‑e (Nezvale, Browne, Čechove), a pokud jejich tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají v 5. p. koncovku ‑u (Nováku, Balogu, Goghu, Hráchu). Vedle neproblematických cizích i českých jmen sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Chou-Jangu, Chun Line, Kim/Kime Il-songu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑, ‑o‑ či ‑a‑ (typ Štěpánek, Machek, Vepřek, Pavel, Chmel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného (či v některých případech kmenového) ‑e‑ jde o tyto typy jmen: jména zakončená na ‑ek (Štěpánek, Zdeněk, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), ‑el (Zavřel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a ‑er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhofer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným ‑o‑ či ‑a‑, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

1. U jmen zakončených na ‑ek v nepřímých pádech pohybné ‑e‑ vypouštíme (2. p.  Zdeňka, Štěpánka, Machka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Zdeňku, Štěpánku, Machku). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. Vepřeka i Vepřka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Vepřeku i Vepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné ‑e‑ lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jména může být český, resp. slovanský (Jelinek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jelineka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jelineku).
2. Jména zakončená na ‑el ve vypouštění ‑e‑ kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně rodných (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde ‑e‑ je součástí kmene slova (nejde tedy ve skutečnosti o pohybné ‑e‑), se ponechává (2. p. Zavřela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se ‑e‑ ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda ‑e‑ ponechávat, či vypouštět (2. p. Menzela i Menzla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Menzele i Menzle). Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme; pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě (Schlegel [šlégl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku ‑e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se ‑e‑ nevypouští) se objevuje i koncovka ‑i, u některých jmen dochází ke kolísání (Gabrieli i Gabriele, Rafaeli i Rafaele, Nobeli i Nobele). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme‑li ho česky, má v 5. p. koncovku ‑i (Michaeli), čteme‑li ho anglicky [majkl], má koncovku ‑e (Michaele [majkle]).
3. Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na ‑er: Je‑li nositelem jména cizinec, pohybné ‑e‑ ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se ‑e‑ ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se ‑e‑ nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. Wolkera i Wolkra, Langera i Langra, Richtera i Richtra). Pohybné ‑e‑ ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné ‑e‑, může dojít k měkčení r v ř: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkře i Wolkre, Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langře i Langre. Pokud pohybné ‑e‑ ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Wolker –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wolkere [volkre] či [volkere], Langer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na ‑r, jemuž předchází souhláska, dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre.
4. U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohybná samohláska ‑a‑ nebo ‑o‑ (Dubak, Karol, Pavol). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p.  Dubaka, Karola, Pavola –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Dubaku, Karole, Pavole). Rozpoznání tvaru 1. p., a tedy ponechání ‑a‑ a ‑o‑, je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karol, Pavel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pavol).

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑ých, ‑ův (typ Šerých, Tichých, Jakubův)

Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud tvar už není vnímán jako přídavné jméno (2. p.  Šerýcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Šerýchu). Záleží na rodinné tradici nositele jména.

Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na ‑ův (Jakubův), mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; i zde záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, Jakubova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p.  Jakubův, Jakubovu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jakubův).

Antická jména (typ Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)

Do této kapitoly jsou zahrnuta vedle jmen antických (řeckých a latinských) také polatinštělá česká jména typu Kramerius (srov. též bod 2.3).

1. Antická jména zakončená na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os se skloňují tak, že se v nepřímých pádech tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p.  Tita, Marsya, Demosthena, Ikara –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tite, Marsye, Demosthene, Ikare). Jména zakončená na ‑on se skloňují pravidelně (Platon –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Platona –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Platone). Skloňování jmen na ‑as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmy, viz bod 1.3b). Některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, lze vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anakreona i Anakreonta, Atlase i Atlanta, Parise i Parida, Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Anakreone i Anakreonte, Atlasi i Atlante, Parisi i Paride, Marte. Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (Ikaros i Ikarus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achilla i Achilleus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Achillea; Achillova pata), jinde pouze v nepřímých pádech (Perikles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Perikla i řidč. Periklea, Herakles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Herakla i řidč. Heraklea).

   U jmen, kde se připouštějí dublety (Anakreon, Atlas apod.), závisí volba způsobu skloňování zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého, či latinského paradigmatu), v textu neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.

   Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os. Patří‑li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde‑li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení ‑us, ‑as, ‑es, ‑os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Anguse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Angusi).

2. Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kramerie, Pistorie, Mathesie), ale je rovněž možné přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zast. Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, Pistoriusi, Mathesiusi). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy, proto přivlastňovací přídavné jméno Kosmův, např. Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).

Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (typ Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)

Ke jménům zakončeným v písmu a ve výslovnosti rozdílně patří jména cizího původu.

1. Pod tento typ spadají jména cizího původu zakončená v grafické podobě na ‑c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě ‑c‑ za ‑k‑ (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriaku, Chiraku, Balzaku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mauriacu, Chiracu, Balzacu). Vzhledem k tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.

2. Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (‑rd, ‑rt, ‑nd, ‑ns, např. Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobriján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se v nepřímých pádech koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubrianda [šatobrijána] i [šatobrijánda] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Gerarde [žéráre] i [žérárde], Beauforte [bófóre] i [bófórte], Chateaubriande [šatobrijáne] i [šatobrijánde]). U typu zakončeného na ‑ns (Desmoulins) se objevuje dvojí výslovnost v nepřímých pádech a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Desmoulinse [demuléne] a Desmoulinsi [demulénsi]).

   U francouzských jmen končících na ‑lt, ‑ld, ‑st (Pérrault, Rochefoucauld, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Rochefoucauld [rošfuko] i [rošfukolt], Prévost [prévo] i [prévost]). V nepřímých pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i ve výslovnosti (2. p. Pérraulta [perólta], Rochefoucaulda [rošfukolda], Prévosta [prévosta] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Perraulte [perólte], Rochefoucaulde [rošfukolde], Prévoste [prévoste]).

3. Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované ‑es (Jacques [žak], Descartes [dekart], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [íf]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním koncového němého ‑es i v nepřímých pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme druhý způsob (ponechání ‑es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques × [žak]). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa [žaka]) a „muž“ (koncovce v grafické podobě předchází písmeno ‑s‑ a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. Jacquesa i Jacquese [žaka], Descartesa/Descarta i Descartese [dekarta], Charlesa i Charlese [šárla], Julesa i Julese [žila], Yvesa i Yvese [íva] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jacquesu i Jacquesi [žaku], Descartese/Descarte i Descartesi [dekarte], Charlese i Charlesi [šárle], Julese i Julesi [žile], Yvese i Yvesi [íve]. Vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby se vyslovovaná a psaná podoba jména nelišily, doporučujeme v těchto případech dát přednost skloňování podle vzoru „pán“: 2. p. Jacquesa [žaka], Descartesa/Descarta [dekarta], Charlesa [šárla], Julesa [žila], Yvesa [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění ‑es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].

4. Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smit], [hít]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ [smis], [hís]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi). Jméno Macbeth se tradičně v češtině vyslovuje s ‑t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Macbetha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Macbethe).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Braque, Remarque)

U jmen zakončených v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku se opět řídíme výslovností. Pokud koncového němého ‑e není třeba k naznačení výslovnosti jména, v nepřímých pádech se obvykle vypouští a nahrazuje se pádovou koncovkou, přičemž odtržené němé ‑e může být v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou (Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braque, Remarque –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Shakespeara, Pierra, Barranda, La Fontaina, Braqua, Remarqua –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braquu, Remarquu). Pokud němé ‑e ovlivňuje výslovnost jména, pak je kvůli naznačení výslovnosti obvykle zachováváme i v nepřímých pádech. V případech, kdy odtržené němé ‑e je v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou, ponecháváme v zakončení jména pouze jedno e (Pete, Gable, Jake, White, Byrne, Mike, Drake –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Petea, Gablea, Jakea, Whitea, Byrnea, Mikea, Drakea –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Pete, Gable, Jakeu, White, Byrne, Mikeu, Drakeu). Podoby bez koncového ‑e se objevují také, i když méně často, a obvykle u jmen více známých, protože se u nich předpokládá čtenářova znalost základní podoby jména a jeho výslovnosti (např. Sága rodu Forsytů [forsajtú] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 1. p. j. č. Forsyte). Zachovat němé ‑e můžeme i tehdy, když neovlivňuje výslovnost, ale z nějakého důvodu je třeba naznačit základní podobu jména v 1. p. (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Browne). V zachování či vypuštění ‑e může hrát roli i to, jak je jméno tradičně užíváno, zda je dostatečně známé a nedochází k pochybám o jeho základní podobě (Hubble [habl] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hubbla i Hubblea (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), filozof Hume [hjúm] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Huma i Humea).

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku nebo ‑s, ‑z či na ‑x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i ve vyslovované podobě a jejichž skloňování není problematické (Mareš, Popovič, Baláž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mareše, Popoviče, Baláže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Mareši, Popoviči, Baláži), sem patří i jména zakončená na ‑c, která mají v 5. p. dvojí možné koncovky (Němec, Horec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Němce, Horce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Němče i Němci, Horče i Horci). V případě, že by hlásková změna, kterou v 5. p. vyžaduje koncovka ‑e, vytvořila obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinu, dává se přednost spíše koncovce ‑i (Rožec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rožče i častěji Rožci). Dále do této skupiny patří i jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (An-chuej, Pcheng Te-chuaj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. An-chueje, Pcheng/Pchenga Te-chuaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. An-chueji, Pcheng/Pchengu Te-chuaji, více viz Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, která mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže. Patří k nim často jména, která se v psané i ve vyslovované podobě svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (typ Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)

Jména zakončená na ‑s, ‑z, ‑x (s výjimkou některých jmen antických, viz bod 1.3) se dnes řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Aloise, Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Aloisi, Hynaisi, Krausi, Klausi, Amosi, Charlesi [čárlsi], Jensi [jensi], Hlinomazi, Asterixi, Marxi, Raisi, Quisi). Výjimkou jsou jména zakončená na ‑es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mánesa i Mánese, Arbesa i Arbese, Hustolesa i Hustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se jako variantní užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména, a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ryse i Rysa, Kose i Kosa, Grosse i Grossa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rysi i Ryse, Kosi i Kose, Grossi i Grosse). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Husa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Huse).

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné ‑e‑ (typ Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)

I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné ‑e‑, a to u jmen českých zakončených na ‑ec či ‑eš. U jmen zakončených na ‑ec se pohybné ‑e‑ v nepřímých pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Adamče i Adamci, Jakubče i Jakubci, Němče i Němci, Rožče i Rožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, Švece i Ševce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kadl(e)ci, Šveci i Ševče). U jmen zakončených na ‑eš se pohybné ‑e‑ vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hrubeše i Hrubše, Aleše i Alše, Dobeše i Dobše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na ‑eš je ‑e‑ pevné, nepohybné a ponechává se (Beneš, Mareš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Beneše, Mareše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Beneši, Mareši).

Antická jména (typ Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)

Do tohoto oddílu jsou zahrnuta kromě jmen antických (převážně řeckých a latinských) i polatinštělá česká jména typu Kramerius (viz též bod 1.3).

1. K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na ‑x, ‑ps (Ajax, Pollux, Cheops –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ajaxi, Polluxi, Cheopsi). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na ‑os, ‑es po sykavce (Xerxes, Prixos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Xerxe i Xerxa, Prixe i Prixa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Xerxi i Xerxe, Prixi i Prixe).
2. Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na ‑as, ‑is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a zakončení ‑as, ‑is při skloňování nevypouštíme (Kosmas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kosmase i Kosmy) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Atlase i Atlanta, Dafnise i Dafnida –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Atlasi i Atlante, Dafnisi i Dafnide, viz bod 1.3a). K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na ‑ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku ‑ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Krameriuse, řidč. Krameriusa i Krameria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Krameriusi, řidč. Krameriuse i Kramerie), viz bod 1.3b.

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno (typ March, Lobkowicz, Balázs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na ‑ch, na skupinu souhláskových písmen ‑cz, ‑zs, ‑sz, ‑sh a francouzská jména na ‑lh nebo němé ‑es: March [márč], Bosch [boš], Lobkowicz [lopkovic], Balázs [baláš], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorš], Gjergj [ďerť] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Marche [márče], Bosche [boše], Lobkowicze [lopkovice], Balázse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [ďerďe] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Marchi [márči], Boschi [boši], Lobkowiczi [lopkovici], Balázsi [baláži], Mulishi [muliši], Anouilhi [anuji], Georgesi [žorži], Gjergji [ďerďi].

Řadí se sem i anglická jména zakončená na ‑th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. Heatha i Heathe, Smitha i Smithe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Heathe i Heathi, Smithe i Smithi), viz bod 1.4d.

Rumunská jména zakončená na ‑ţ [c] se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „muž“: Cerneţ [černec] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cerneţe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţi [černeci]. V důsledku neznalosti výslovnosti se objevuje i variantní skloňování podle vzoru „pán“ na základě grafického zakončení: 2. p. Cerneţa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Cerneţe.

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na ‑oj, ‑ij, ‑yj, ‑ůj (typ Tolstoj, Čajkovskij, Buďonnyj, Petrůj)

Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na ‑oj, ‑ij, ‑yj (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Buďonnyj). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména a v 5. p. jsou možné dublety (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského, Buďonného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Tolstoj i Tolstý, Čajkovskij i Čajkovský, Dostojevskij i Dostojevský, Buďonnyj i Buďonný). Mají‑li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Petrůj i Petrůje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Petrůj i Petrůji).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Ke jménům zakončeným v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku patří a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno (skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (Nikolai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi, Matisse), a b) především jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce, Labiche, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici). Pokud je to nutné z důvodu výslovnosti, zachováváme u těchto jmen v nepřímých pádech koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno ‑c‑ vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé ‑e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou ‑ovi a v 7. p.

K tomuto typu patří jména končící písmeny ‑e, ‑i, ‑y: May [máj], Hemingway [hemingvej], Roy [roj], Bleibtreu [blajptroj], Matisse [matys], Bruce [brús], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulrič], George [džorč], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], maďarské jméno Nagy [nať], rumunské jméno Popovici [popovič], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj].

Ve 2. a 4. p. je koncovka ‑e: Maye [máje], Hemingwaye [hemingveje], Roye [roje], Bleibtreue [blajptroje], Matisse [matyse], Bruce [brúse], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [naďe], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteňe], France [fránse], Popovicie [popoviče], Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].

Ve 3. a 6. p. je koncovka ‑ovi, resp. ‑i: Mayovi [májovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Royi/Royovi [roji]/[rojovi], Bleibtreuovi [blajptrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi [brúsi]/[brúsovi], Labicheovi [labišovi], Corneilleovi [kornejovi], Coleridgeovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi [džordži]/[džordžovi], Maurici/Mauriceovi [morisi]/[morisovi], Montaigneovi [monteňovi], Franceovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji]/[nykolajovi], Le-Loiovi [lelojovi]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou ‑ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména rodná, je uveden tvar s koncovkou ‑i i ‑ovi (vysvětlení viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.).

V 5. p. mají tato jména koncovku ‑i: Mayi [máji], Hemingwayi [hemingveji], Royi [roji], Bleibtreui [blajptroji], Matissi [matysi], Bruci [brúsi], Labichi [labiši], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Montaigni [monteňi], Franci [fránsi], Nagyi [naďi], Popovicii [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji].

U jmen končících v psané podobě na ‑e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka ‑m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka ‑em: Mayem [májem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajptrojem], Matissem [matysem], Brucem [brúsem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naďem], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteňem], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].