Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku ‑u, část jmen má koncovku ‑a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce ‑u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka ‑a.

Malý počet slov má též vedle koncovky ‑u zakončení ‑e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na ‑l a ‑en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek ‑u, ‑a  

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda ‑u, či ‑a, hraje důležitou roli zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením ‑u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením ‑a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být „co nejvíce spisovní“, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka ‑a

Koncovky ‑a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

• u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
• u vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
• u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky ‑u/‑a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky ‑u, tak i koncovky ‑a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

• u některých jmen na ‑ík (u geometrických termínů obsahujících ‑úhelník, ‑běžník, ‑délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
• u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
• u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na ‑l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠ 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky ‑u i ‑e (do této skupiny patří např. artikul, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně ‑a (popel → popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.