Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

země

dělení: ze-mě1

lze i: zem

rod: ž.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádzemězemě
2. pádzemězemí
3. pádzemizemím
4. pádzemizemě
5. pádzemězemě
6. pádzemizemích
7. pádzemízeměmi

příklady: gravitační pole Země; nitro Země2;
rodná země; navštívil rodnou zemi; tato země překonala velké problémy;
Země česká; české/České země; země Koruny české

poznámky k heslu: Tvary země a zem jsou v základním tvaru uváděny jako varianty. Úplně libovolně však zaměnitelné nejsou. Ve významu planeta se používá jen Země; ve významech pevnina, souš; stát, krajina je podoba země častější.


Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
země, zem, ž (j. 4. zem/i/, 5. -ě)
1. (odb. Země) planeta sluneční soustavy (třetí co do vzdálenosti od Slunce) obývaná lidmi, zeměkoule, tento svět: nitro, povrch země; mír, pokoj na zemi; žít na zemi, přen. být reálný; kniž. matka země
2. čast. země pevnina 1, souš: na obzoru se objevila země; válka na moři i na zemi; voj. raketa země — vzduch pozemní protiletadlová raketa
3. území tvořící polit., správní celek, stát, kraj 3, krajina 1: rodná zem vlast; vypovědět, vyhostit ze země; celá země oslavuje výročí všichni její obyvatelé; kniž. země nikoho nikým neovládané území, např. mezi frontami; dř. země socializmu soc. státy; hist. země Koruny české
4. čast. zem zemský povrch, půda, po kt. chodíme; (v místnostech) podlaha: zem se otřásá; položit, upustit něco na zem; spadnout na zem; vrhnout se k zemi; šaty (dlouhé) až na zem; srazit někoho k zemi, přen. porazit, pokořit ho; hledět do země, přen. být v rozpacích, stydět se; k zemi! (povel)
5. čast. zem půda 1, hlína: hrst země; černá, písčitá, orná, úrodná zem; dobývat nerosty ze země
budiž mu země lehká! (pohřební formule); (zmizel,) jako by se do země propadl náhle; beze stopy; mezi nebem a zemí ve výši, ve vzduchu; v oblacích; mít ráj, nebe na zemi žít v štěstí, blahobytu ap.; srovnat (stavbu, město) se zemí zbořit do základů, zničit; už je pod zemí, v zemi, už ho kryje zem euf. je mrtev, pohřben; vydupat něco ze země vytvořit z ničeho, získat zdánlivě nemožné;
zemský příd. k 1, 3: zemský povrch; zemská atmosféra, přitažlivost, kůra, osa, tíže; — zemský znak, archiv
smést z povrchu zemského zničit, zahubit; zmizet z povrchu zemského přestat existovat
SSJČ
země, zem, ž. (j. 4. zemi, zem, 5. -ě, -i)
1. čast. země nebeské těleso obývané lidmi, tento svět; zeměkoule 1: nauka o složení z.; vývoj života na zemi; nitro, povrch z.; mír, pokoj na zemi; žijeme na zemi a ne v oblacích v střízlivé skutečnosti, ne v snech; kniž. synové a dcery z. lidé; matka z.;
mít ráj, nebe na zemi žít v štěstí a blahobytu; hvězd. Země jedna z oběžnic sluneční soustavy (třetí co do vzdálenosti od Slunce)
2. pevnina 1, souš I (op. moře 1, voda 1): na moři i na zemi; vyskočit z loďky na pevnou zemi; v dáli se objevila z.
3. území tvořící politický, správní celek; stát, kraj 3, krajina 1: z. socialismu; z. mírového tábora; kapitalistické z.; rodná z. vlast; slovanské z.;okupovaná z.; daleké, cizí z.; srdce z. hlavní město; vypovědět ze z.; plenit zemi; celá z. oslavuje svátek všichni její obyvatelé; ust. spoj. z. nikoho neutrální pruh země; z. kalicha (Herb.) Čechy; z. pruhů a hvězd Spojené státy americké; Svatá z., zaslíbená z. židovská Palestina; hist. z. koruny české, historické z.; v zeměp. názvech: Ohňová z.; z. Františka Josefa; z. královny Maud; (dř.) z. Česká, Moravskoslezská
4. čast. zem zemský povrch, po kt. chodíme; půda 2; (v místnostech) podlaha 1: rovná, zvrásněná z.; z. se otřásá, chvěje; položit, upustit, hodit něco na zem; spadnout, upadnout na zem; shýbnout se, vrhnout se k zemi; její nohy se sotva dotýkají země jde lehce; úder o zem; srazit někoho, něco k zemi; tisknout někoho k zemi, přen. pokořovat, ujařmovat, deptat; ležet, spát na holé zemi; šaty dlouhé až na zem; šlápoty na vydrhnuté zemi; sedí v loďce na zemi na dně; jsi pořád u země, přen. malý; chodba pod zemí, vsadit zločince pod zem do podzemního vězení; přen. do vězení vůbec; hledět do země, přen. být v rozpacích;
mezi nebem a zemí ve výšce, ve vzduchu; je mnoho věcí mezi nebem a zemí neznámých; srovnat stavbu, město se zemí zbořit (do základů), zničit; vydupat něco ze země vytvořit z ničeho, vynutit, získat zdánlivě neuskutečnitelnou věc; život nás drží při zemi nedovoluje rozvoj; políbit matičku zemi (žert.) upadnout; utíká, jako by pod ním z. hořela zmateně, rychle, šíleně; jako by se do země propadl, jako by se pod ním z. slehla, jako by ho z. pohltila ztratil se, zmizel; jako by ze země vyrostl náhle se objevil; zůstal jako vbitý, vražený do země bez hnutí; voj. k zemi! (povel)
5. čast. zem půda 1, hlína 2: hrouda, hrst země; černá, písčitá, kyprá, kamenitá z.; mrtvá, orná, úrodná z.; dobré semeno v dobré zemi; nerosty se dobývají ze země; déšť spláchl se skály všecku zemi;
euf.
už je pod zemí, v zemi, už ho kryje z. je mrtev; budiž mu z. lehká (pohřební formule); zahr. zem upravená půda (zprav. přerytá, přesetá ap.) k pěstování rostlin
6. řidč. pozemek, pole 1, 2: chlívek zasáhl do jeho země (Havl.); nápadník měl dům a svobodnú zem (Č. lid);
expr. zdrob. k 3, 6 zemička, -y ž.: česká, průmyslová, chudá, neznámá z.; - neměl ani kus z-y (Něm.)

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Velká písmena – světadíly, země, území

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme-kosmeti-.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán-ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč-to-vat.
  2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po-vě-dět, zod-po-vě-dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na-úč-to-vat.
  5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú-rod-nit, zú-ro-čit, zú-pl-na, us-my-s-let, zo-hyz-dit. Následuje-li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú-č-to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

  1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
  2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník.
  3. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný).
  2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob-ří.
  2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob.
  3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat, vy-křik-nout.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka.
  2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký.

Zakončení na

  1. Pokud zakončení předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční.

Zdvojené souhlásky

  1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae.
  2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Velká písmena – světadíly, země, území (Skrýt)

Jednoslovné názvy

S velkým písmenem se píšou např. Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, Amerika; Čechy, Morava, Slezsko, Vestfálsko, Chodsko, Balkán, Pobaltí, Haná, Havaj – o psaní názvů států a správních oblastí viz Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.).

Za vlastní jména se považují i výrazy označující město a jeho okolí: Jihlavsko, Pelhřimovsko, Královéhradecko, Labskoústecko, Orlickoústecko, jména označující okolí řek: Povltaví, Posázaví, Podyjí, Porúří, jména označující (pod)horské oblasti a jejich okolí: Pošumaví, Podkrkonoší, Záalpí atd.

K vlastním jménům se řadí i výrazy západ, východ, sever, jih, pokud pojmenovávají území podle světových stran: Západ (= západní země), Východ (= východní země), Sever (= severní země, sever USA), Jih (= jižní země, jižní část USA) a také Riviéra (= pobřeží Ligurského moře od Marseille k La Spezii).

Namísto názvů jako Finsko, Nizozemsko, Japonsko se někdy používají víceslovná obrazná pojmenování; ta se píšou s malým písmenem: země tisíce jezer, země tulipánů, země vycházejícího slunce.

Dvouslovné názvy

Spojení přídavného jména a podstatného jména obecného

U spojení přídavného jména a podstatného jména obecného je třeba vědět (ověřit si např. v geografických příručkách), zda jde o vlastní název (např. Dálný východ), nebo ne (např. karibská oblast).

U vlastních názvů tohoto typu se velké písmeno píše jen u přídavného jména, např. Pyrenejský poloostrov, Slunečné pobřeží, Císařský ostrov, Střelkový mys, Syrská poušť, Ohňová země, Nová země, Blízký východ, Dálný východ, Divoký západ, Nový svět (= Amerika), Starý svět (= Evropa), Šluknovský výběžek. Při změně pořadí obou jmen zůstává velké písmeno u přídavného jména: poloostrov Pyrenejský.

Spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního

U spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního je třeba vědět, zda přídavné jméno je součástí zeměpisného názvu, nebo ne. Mezi taková přídavná jména patří především západní, východní, jižní, severní, dále např. střední, horní, dolní, zadní, přední, přídavná jména utvořená od vlastních jmen: francouzský, italský atp.

Součástí zeměpisného názvu jsou přídavná jména ve spojeních jako např. Jižní Amerika, Severní Amerika, Latinská Amerika (= názvy světadílů), Jižní Karolína, Severní Karolína, Jižní Korea (= názvy států), Jižní Afrika (= Jihoafrická republika), Zadní Indie (= poloostrov), Západní Sahara (= Saharská arabská demokratická republika), Střední Asie (= část Asie mezi Kaspickým mořem a hranicí s Čínou), Dolní Sasko (= spolková země), Moravské Slovensko (= Slovácko), Podkarpatská Rus.

Přídavná jména nejsou součástí zeměpisného názvu např. v těchto spojeních: západní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), východní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), jižní Evropa (Afrika = jižní část Afriky, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), severní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), střední Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), horní (dolní) Povltaví, francouzská (italská) Riviéra, opavské (hlučínské, těšínské) Slezsko. Ve všech uvedených spojeních přídavné jméno jen naznačuje polohu daného území, oficiálním zeměpisným jménem je pouze podstatné jméno.

Pokud je přídavné jméno součástí oficiálního názvu (mikro)regionu, píše se s velkým písmenem (mikroregion Střední Povltaví, mikroregion Jižní Haná – viz Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.)).

U méně známých názvů je třeba si způsob psaní ověřit v geografických příručkách. Pokud v nich dvouslovné pojmenování uvedeno není, znamená to, že přídavné jméno není součástí vlastního jména.

Spojení dvou podstatných jmen

Spojení dvou podstatných jmen není u tohoto pojmenovacího typu příliš časté, např. pobřeží Koster (ale Pobřeží slonoviny = název státu), ostrov Osamocení.

Trojslovné názvy

V případě trojslovných názvů se druhý výraz píše vždy s velkým písmenem, další podle toho, zda je to obecné, nebo vlastní jméno: mys Dobré naděje, ostrov Svatého Tomáše, ostrov Svaté Heleny.

Skrýt zobrazený výklad


Hlavní stránka O příručce Nápověda English version