Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Skloňování zeměpisných jmen a názvů organizací – úvod

Při skloňování zeměpisných jmen se primárně řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková (fonická) podoba se mohou výrazně lišit. Je proto třeba, aby pádová koncovka v podobě grafické a vyslovované byla pokud možno stejná a nedocházelo k tomu, že bude jméno mít v jednom pádě koncovky podle dvou různých skloňovacích typů.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a v psané podobě se netýkají znělostních variant: h – ch (Zbiroh [zbiroch]), d – t (Petrohrad [petrohrat]), v – f (Cerekev [cerekef]), z – s (Cetoraz [cetoras]), ž – š (Kroměříž [kroměříš]) a podobně.

Při fonetickém přepisu v hranatých závorkách se výslovnost [ďe] přepisuje jako [dě], [ťe] jako [tě], [ňe] jako [ně], [je] (pokud je realizována písmenem ě) jako [ě] a pro naznačení tvrdé výslovnosti d, t, n před hláskou [i] se užívá [y]: Kdyně [gdyně], Děvín [děvín], Styx [styks], Nîmes [nym], Granadilla [granadylja]. Předcházejí-li hlásce [i] jiné souhlásky či samohlásky, užívá se v přepisu [i]: Brisbane [brizbejn], Nancy [nansi] apod.

Pro vyslovovanou podobu se ve výkladu užívá termín hláska (souhláska, samohláska), pro podobu psanou termín písmeno (souhláskové/samohláskové písmeno, tvrdé/měkké/obojetné písmeno). V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti textu je občas užit jen jeden z termínů i tam, kde se jedná o popis obou forem – psané i vyslovované.

Pravopisná podoba antických jmen vychází z akademického vydání PČP z r. 1993.

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version