Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Zeměpisná jména pomnožná (Skrýt)

Pomnožná jména jsou často obtížně zařaditelná do kategorie rodu a to způsobuje následně nejistotu při výběru pádových tvarů. Vlivem nezřetelného původu názvu se často stává, že tato jména kolísají mezi rody a vzory. Pokud si nejsme jisti, kterého rodu a vzoru je dané zeměpisné jméno, můžeme tuto informaci vyhledat ve slovníkové části IJP, ve výkladovém slovníku či v jiné jazykové příručce, např. v knize A. Polívkové Naše místní jména.

Jména zakončená ve výslovnosti na [i]

Pomnožná jména zakončená ve výslovnosti na [i] mohou být buď rodu mužského (vzor „hrad“), nebo ženského (vzor „žena“). U některých dochází ke kolísání, protože zakončení na ‑y mohou mít podstatná jména obou rodů, proto jsou u nich přípustné dubletní tvary. Rod obvykle můžeme odvodit od obecného podstatného jména, ze kterého název vznikl, a v případě, že si nejsme jisti, je lépe ověřit si gramatický rod v příručkách či použít opěrné podstatné jméno (do obce Lány, v pohoří Kordillery).

1. Názvy mužského rodu jsou např. Diváky, Dvorečky, Potůčky, Hamry, Vary, Lány, Zlatníky, Ležáky. Tyto názvy vznikly z obecných podstatných jmen mužského rodu. Tam, kde není původ jména tak zřetelný, nám může pomoci, že se k mužskému rodu zařazují jména s příponou ‑any, ‑íky, ‑áky, což jsou přípony charakteristické právě pro mužský rod (Rokycany, Dobřany, Říčany, Zlatníky, Ležáky). Z dalších jsou to např. Kladruby, Chocerady, Poděbrady, Pyšely, Hlubočepy, Kralupy, Louny, Velvary, Sviny, Podmokly, Klatovy. Obecně lze říci, že většina pomnožných jmen slovanského původu zakončených na ‑y/‑i je rodu mužského (Berežany, Přemyšlany, Lipovljani, Krušari, Makoszowy).

   Pádové koncovky kolísají ve 2., 3. a 6. p. Jména mužského rodu, která jsou zřetelně odvozená od obecných mužských podstatných jmen, mají pádové koncovky podle vzoru „hrad“ (Dvorečků, Potůčků, Zlatníků, Ležáků), ale u velké části z nich je původní mužský rod zastřen a mají ve 2. p. místo koncovky ‑ů („hradů“) koncovku nulovou (Rokycan, Klatov, Kladrub, Chocerad, Poděbrad, Pyšel, Hlubočep, Kralup, Loun, Velvar, Dobřan, Říčan, Podmokel). Některá jména mohou ve 2. p. kolísat a mít dubletní koncovky (2. p. (Karlových) Var i Varů, Lán i Lánů, Lub i Lubů, Svin i Svinů).

   Ve 3. p. mají tyto mužské názvy zpravidla koncovku ‑ům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „hradům“ (Rokycanům, Klatovům, Kladrubům, Choceradům, Poděbradům, Pyšelům, Hlubočepům, Kralupům, Lounům, Velvarům, Dobřanům, Říčanům, Podmoklům). U některých se objevuje i variantní ženská koncovka ‑ám, a to zejména u jmen zakončených na ‑ky (Kloboukům i Kloboukám, Králíkům i Králíkám).

   Největší variantnost je ve tvarech 6. p. Zde se mohou objevit koncovky ‑ech, ‑ích či ‑ách, event. dubletní tvary. Nejčastější koncovkou u těchto jmen je ‑ech. Tu mají jména zakončená na ‑ny, ‑by, ‑dy, ‑my, ‑ry, ‑vy (Bubnech, Vysočanech, Kladrubech, Hradech, Poděbradech, Krámech, Chabrech, (Karlových) Varech, Klatovech). U některých se užívá vedle koncovky ‑ech i původní koncovka ‑ích, a to u jmen zakončených na ‑ly, ‑py, ‑sy, ‑zy (Pyšelech i Pyšelích, Hlubočepech i Hlubočepích, Kosmonosech i Kosmonosích, Mokropsech i Mokropsích, Plasech i Plasích, Veltrusech i Veltrusích, Hrdlořezech i Hrdlořezích), méně často jen samotná koncovka ‑ích (Kbelích). Ženská koncovka ‑ách se objevuje hlavně u jmen zakončených na ‑ky, ‑chy. V některých případech se vyskytuje v 6. p. pouze koncovka ‑ách (Ležákách, Roztokách), ve většině jsou však možné dublety (Divákách i Divácích, Kloboukách i Kloboucích, Mladých Bukách i Bucích, Stachách i Staších).

   Mezi mužská jména se také řadí názvy zakončené na ‑cy, ‑ci (nebo ‑ce), pokud jim předchází souhláska (Ljubercy, Karlovci, Kielce, Preselenci, Radenci). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Ljuberců, Karlovců, Kielců, Preselenců, Radenců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Ljubercům, Karlovcům, Kielcům, Preselencům, Radencům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Ljubercích, Karlovcích, Kielcích, Preselencích, Radencích). Ve 4. a 7. p. mají tyto názvy tvar totožný s 1. p., tedy koncovku ‑y (Ljubercy), případně ‑i (Karlovci, Radenci).

2. Ke jménům ženského rodu zakončeným na ‑y se řadí jména odvozená z obecných podstatných jmen ženského rodu (Boudy, Zahrady, Skály, Zahrádky, Stodůlky, Hůrky). Ze jmen méně průhledných sem patří většina názvů zakončených na zdrobňující přípony ‑ánky, ‑ičky, ‑ínky, ‑ýnky, ‑inky, ‑tky, ‑iny, ‑ůvky (Lažánky, Hodkovičky, Verušičky, Malínky, Cerhýnky, Březinky, Vrbátky, Prusiny, Lipiny, Losiny, Popůvky atp.). Z dalších např. jména Mísečky, Velichovky, Troubky a další slovanské názvy jako Brzeziny, Gorki, Studzianki aj.

   Většina pomnožných jmen jiného než slovanského původu se rovněž řadí pod ženský rod (Aleuty, Alpy, Andy, Apeniny, Athény (lze i Atény), Antverpy, Brémy, Bruggy, Filipíny, Galapágy, Mykény, Kordillery). U těchto jmen (domácího i cizího původu) problémy s pádovými tvary nebývají, protože dodržují pádové koncovky vzoru „žena“: 2. p. Bud, Zahrádek, Stodůlek, Prusin, Hodkoviček, Verušiček, Míseček, Velichovek, Troubek, Gorek, Brzezin, Studzianek, Aleut, Alp, Apenin, Antverp, Brém, Brugg, Filipín, Galapág –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Boudám, Zahrádkám, Stodůlkám, Prusinám, Hodkovičkám, Verušičkám, Mísečkám, Velichovkám, Troubkám, Gorkám, Brzezinám, Studziankám, Aleutám, Alpám, Apeninám, Antverpám, Brémám, Bruggám, Filipínám, Galapágám –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Boudách, Zahrádkách, Stodůlkách, Prusinách, Hodkovičkách, Verušičkách, Mísečkách, Velichovkách, Troubkách, Gorkách, Brzezinách, Studziankách, Aleutách, Alpách, Apeninách, Antverpách, Brémách, Bruggách, Filipínách, Galapágách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Boudami, Zahrádkami, Stodůlkami, Prusinami, Hodkovičkami, Verušičkami, Mísečkami, Velichovkami, Troubkami, Gorkami, Brzezinami, Studziankami, Aleutami, Alpami, Apeninami, Antverpami, Brémami, Bruggami, Filipínami, Galapágami.

3. Slovanská jména jako Lelčicy, Palevicy, Baranavičy, Slavkoviči kolísají mezi mužským a ženským skloňováním (vzor „stroj“ či „růže“), proto se u nich lze setkat s koncovkami obou vzorů.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e]

Většina pomnožných jmen zakončených ve výslovnosti na [e] (v drtivé většině na ‑ice) se řadí k ženskému rodu. Výjimkou jsou jména zřetelně odvozená od obecných podstatných jmen rodu mužského jako Háje či Roháče a jména zakončená na ‑ce, pokud předchází souhláska (Lipence, Rohatce, Medzilaborce, Oravce). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Hájů, Roháčů, Blatců, Brodců, Lipenců, Rohatců, Medzilaborců, Oravců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Hájům, Roháčům, Blatcům, Brodcům, Lipencům, Rohatcům, Medzilaborcům, Oravcům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Hájích, Roháčích, Blatcích, Brodcích, Lipencích, Rohatcích, Medzilaborcích, Oravcích –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Háji, Roháči, Blatci, Brodci, Lipenci, Rohatci, Medzilaborci, Oravci), 4. p. je totožný s prvním. Výjimku ve 2. p. mohou tvořit některá česká jména, u kterých se stále drží v místním úzu nulová koncovka. V takových případech se místní varianty nepovažují za chybné (Jince, Hrobce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jinců i Jinec, Hrobců i Hrobec).

Jihoslovanská jména jako Pakoštane, Civljane, Bregare a další jména jako Leváre, Štitáre se rovněž řadí k mužskému rodu a skloňují se podle vzoru „hrad“, ale s nulovou koncovkou ve 2. p. (2. p. Pakoštan, Civljan, Bregar, Levár, Štitár –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Pakoštanům, Civljanům, Bregarům, Levárům, Štitárům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Pakoštanech, Civljanech, Bregarech, Levárech, Štitárech).

Pomnožná jména zakončená na ‑ice se skloňují podle podvzoru „ulice“. Mohou mít jako pozůstatek mužského skloňování ve 3. p. vedle koncovky ‑ím také dubletní koncovku ‑ům, která se ovšem v úzu objevuje výrazně řidčeji a její užití může být i regionálně podmíněné (Litoměřice, Budějovice, Sušice na Přerovsku, Karlovice, Vizovice, Mikulčice, Gliwice, Bartoszyce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Litoměřic, Budějovic, Sušic, Karlovic, Vizovic, Mikulčic, Gliwic, Bartoszyc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Litoměřicím i Litoměřicům, Budějovicím i Budějovicům, Sušicím i Sušicům, Karlovicím i Karlovicům, Vizovicím i Vizovicům, Mikulčicím i Mikulčicům, ale Gliwicím, Bartoszycím –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Litoměřicích, Budějovicích, Sušicích, Karlovicích, Vizovicích, Mikulčicích, Gliwicích, Bartoszycích –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Litoměřicemi, Budějovicemi, Sušicemi, Karlovicemi, Vizovicemi, Mikulčicemi, Gliwicemi, Bartoszycemi ). Jen malá skupina jmen zakončených na ‑ice je v jednotném čísle (Bystřice, Sušice na Klatovsku a Uherskohradišťsku, Roudnice). Ta se skloňují podle vzoru „růže“. O nich více v kap. Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [e], [i]. Některá místní jména mohou mít obojí tvary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle čísla množného i jednotného, např. do Kytlic i do Kytlice, do Prčic i do Prčice, do Hostivic i do Hostivice. U jmen jako Sušice použití čísla rozlišuje různé obce: Sušice na Přerovsku jsou v množném čísle (do Sušic), Sušice na Klatovsku a Uherskohradišťsku v čísle jednotném (do Sušice).

Ostatní pomnožné ženské názvy včetně cizích se skloňují podle vzoru „růže“ (Nusle, Fláje, Pompeje, Pyreneje, Orkneje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Nuslí, Flájí, Pompejí, Pyrenejí, Orknejí). Některé české názvy však mohou mít ve 2. p. vedle zakončení ‑í i nulovou koncovku (Řeporyje, Lysolaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Řeporyjí i Řeporyj, Lysolají i Lysolaj).

Jména zakončená ve výslovnosti na [a]

Pomnožná jména zakončená na [a] (Napajedla, Čihadla, Koryta, Blata) se řadí ke střednímu rodu a v pádových tvarech mají koncovky podle vzoru „město“ (2. p. Napajedel, Čihadel, Koryt, Blat).

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Mezi jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku lze řadit jména cizí, a to německá jména zakončená na ‑ingen, ‑hausen (Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen). Skloňují se obvykle jako jména v jednotném čísle podle vzoru „hrad“ (2. p. Tübingenu, Göttingenu, Meiningenu, Schaffhausenu) nebo lze respektovat původní množné číslo v němčině a ponechat je nesklonná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob je však dnes méně častý (viz též Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Tvoření obyvatelských jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Obyvatelská jména vyjadřují příslušnost osoby k určitému místu: Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pražan, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilec. Nejčastěji bývají utvořena příponami ‑an (Teplice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Tepličan) a ‑ec (Japonsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Japonec). Zřídka se obyvatelské názvy odvozují od přídavných jmen: anglický –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Angličan, mimozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mimozemšťan. Pro označení skupiny obyvatel daného místa se někdy uplatňuje zpodstatnělé přídavné jméno v množném čísle: Hradec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečtí, Vodňany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vodňanští, Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karlovarští (srov. Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).

Obyvatelská jména mohou být též stylově rozlišena, srov. stylově vyšší Pražan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stylově nižší Pražák. Jména na ‑ák jsou tradičně označována za nespisovná či hovorová, patrně mj. s ohledem na expresivní status jiných takto tvořených pojmenování (Staromák, slepák, auťák), jména na ‑an naopak někdy působí knižně nebo neobvykle. Přijatelnost jednotlivých jmen ve spisovném textu se může lišit, např. regionálně, a to jak z hlediska příslušného jména, tak uživatelů. Blíže neutrální vrstvě spisovné češtiny může být v některých případech stylově nižší varianta (např. běžné Jičíňák proti okrajovějšímu Jičíňan), v jiných případech varianta stylově vyšší (např. běžnější Kroměřížan proti prakticky neužívanému Kroměřížák) a někdy nelze považovat za neutrální ani jednu z nich.

Tvoření obyvatelských jmen většinou nepůsobí v praxi velké obtíže, vyskytnou se však i případy, v nichž je vytvoření obyvatelského jména obtížné či sporné. Platí to jak pro tvoření obyvatelských jmen od domácích zeměpisných názvů, tak pro tvoření od názvů cizojazyčných. V takových případech doporučujeme použít raději opisu než těžkopádného obyvatelského jména, jehož interpretace by mohla být obtížná, např. Mariánské Lázně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Mariánskolázeňan, Buon Ma Thuot –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Buonmathuoťan.

Tvoření příponou ‑an

Příponou ‑an se tvoří obyvatelská jména od domácích zeměpisných názvů (názvů měst i větších sídelních oblastí) i od obecných jmen označujících místo: Brno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brňan, Morava –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Moravan, město –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měšťan. Přípona ‑an se uplatňuje také u tvoření obyvatelských jmen od názvů zemí: Irák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Iráčan. Při tvoření se odsouvají přípony ‑sko a ‑ie: Holandsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Holanďan, Sýrie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Syřan.

Odvozujeme‑li obyvatelské jméno od víceslovného názvu, obvykle vycházíme pouze ze základového podstatného jména: Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ústečan, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečan. Je‑li potřeba od sebe odlišit např. obyvatele Ústí nad Labem a Ústí nad Orlicí, je třeba užít opisných pojmenování typu obyvatel Ústí nad Labem, obyvatel Ústí nad Orlicí.

Při odvozování příponou ‑an dochází zpravidla k hláskovým změnám v základu slova. Střídá se zde c/č: Hradec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečan, g/ž: Kongo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Konžan, k/č: Vroutek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vroutečan, Afrika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Afričan, ch/š: Stachy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Stašan, r/ř: Nitra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nitřan, st/šť: Nové Město –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novoměšťan, t/ť: Lanžhot –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lanžhoťan.

Tvoření příponou ‑ec

Příponou ‑ec se většinou tvoří obyvatelská jména od názvů zemí, nejčastěji zakončených v základu na ‑j, ‑l, ‑m, ‑n, ‑r, ‑v: Thajsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Thajec, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilec, Vietnam –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vietnamec, Libanon –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Libanonec, Litva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litevec. Přípona ‑sko se při odvozování odsouvá: Somálsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Somálec. Poměrně řídké jsou případy tvoření od přídavných jmen: Gruzie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gruzínský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínec (i Gruzín), Kuba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kubánský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kubánec. Jen ojediněle se přípona ‑ec užívá pro odvozování od názvů měst: Amsterodamec. U francouzských jmen se odvozené obyvatelské jméno může tvořit odchylně: Provence –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Provensálec.

Jména bez přípony (typ Rus)

U všech dosud probraných typů se obyvatelské názvy tvoří od názvů zemí, u některých jmen je však postup utváření opačný: nejdříve vznikl název příslušníka národa a teprve na jeho základě pak název země: Němec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Německo. Skupina jmen bez přípony je poměrně nepočetná a zastupují ji např. jména Rus, Arab, Ir, Ital, Srb, Rumun, Maďar, Dán, Nor, Španěl.

Více existujících podob jména

Existuje rovněž poměrně malá skupina obyvatelských jmen, u nichž jsou jako rovnocenné kodifikovány různě utvořené podoby, např. Bahrajn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bahrajnec i Bahrajňan, Ekvádor –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ekvádorec i Ekvádořan, Gruzie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzín i Gruzínec apod. Podoby obyvatelských jmen se mohou lišit dobovým příznakem, např. Osetie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetinec (podle starších příruček) i Oset (podle novějších příruček), někdy se užívá více podob též v případě, že obyvatelské jméno není vůbec kodifikováno, např. Abcházie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Abcház, Abchaz i Abcházec. Všechny tyto jmenované konkurenční podoby považujeme za přijatelné.

Tvoření od přídavných jmen

Čistý typ odvozování od přídavného jména představují pouze případy, které nejsou motivované vlastními zeměpisnými názvy (proto se také píšou s malým počátečním písmenem): pozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozemšťan, nebeský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebešťan, mimozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mimozemšťan. S tvořením od přídavných jmen se někdy spojují též obyvatelská jména Angličan a Belgičan. Lze je však považovat také za odvozeniny s rozšířenou příponou ‑čan.

Přechylování obyvatelských jmen (Češka, Řekyně apod.)

V návaznosti na tvoření mužských obyvatelských jmen i zde platí, že se přechýlené podoby netvoří důsledně od všech zeměpisných jmen. Ve sporných či méně frekventovaných případech je vhodnější použít raději opisu než těžkopádného obyvatelského jména, jehož interpretace by mohla být obtížná, např. Mariánské Lázně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Mariánskolázeňanka.

Tvoření příponou ‑ka

Příponou ‑ka se tvoří převážná většina přechýlených obyvatelských jmen. Základovými slovy mohou být mužská etnická jména bez koncovky (Čech –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Češka, Mongol –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mongolka, Srb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Srbka), obyvatelská jména zakončená na ‑an (Pařížan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pařížanka, Rakušan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rakušanka), ‑ec (v tomto případě se přípona ‑ec odsouvá: Brazilec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilka, Gruzínec/Gruzín –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínka), ‑ák (Hanák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hanačka).

Tvoření příponou ‑yně

Tvoření příponou ‑yně je ojedinělé. Přechýlené podoby se tvoří od mužských jmen bez přípony: Řek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Řekyně i s příponou: Turek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Turkyně.

Více existujících podob jména

Existuje‑li více variant obyvatelského jména mužského rodu, neplatí, že zároveň musí existovat i více podob přechýlených, např. Gruzín/Gruzínec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínka. V některých případech však existuje možnost vytvořit též různé podoby přechýleného jména od různých základů mužského rodu, např. Osetinec (podle starších příruček) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetinka; Oset (podle novějších příruček) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetka.

Přechylování obecných jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 7). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr –⁠ sestra, strýc –⁠ teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr –⁠ sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: ‑ka (‑nka, ‑ovka), ‑ice (‑nice), ‑yně (‑kyně), ‑ová, ‑na (‑evna, ‑ovna, ‑ena, ‑ezna), ‑anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel –⁠ spisovatelka, druh –⁠ družka, žák –⁠ žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec –⁠ cvičenka, samec –⁠ samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr –⁠ kmotra, magistr –⁠ magistra, blondýn –⁠ blondýna, vrátný –⁠ vrátná, hostinský –⁠ hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ –⁠ princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtka a vikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony ‑ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse –⁠ komtesa, a tedy užít vicomtesse –⁠ vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka –⁠ komtesa a vikomtka –⁠ vikomtesa. V případě vikomtky a vikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryně i mistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu paní docent Nováková, paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a  policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti. Podoby jako strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka, generálka apod. mohou sice působit nezvykle, avšak není důvod se jim ve větném kontextu vyhýbat. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu zpravidla neoslovíme (paní) kapitáne Nováková, ale (paní) kapitánko Nováková, vyznamenání předáme spíše desátnici Novákové, praporčici Novotné než desátníkovi Novákové, praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., ostatně najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s ‑manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman –⁠ rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman –⁠ ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman –⁠ kongresmanka, jazzman –⁠ jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na ‑manie: megaloman –⁠ megalomanka, erotoman –⁠ erotomanka, kleptoman –⁠ kleptomanka.

Přechylování obyvatelských jmen (měšťanka, venkovanka apod.)

Přechýlená obyvatelská jména utvořená od obecných jmen bývají nejčastěji zakončena na ‑anka: měšťanka, vesničanka, venkovanka, ostrovanka apod. Mimo spisovný jazyk obvykle stojí přechýlené podoby na ‑ačka: měšťačka; součástí spisovného jazyka bývají jen ojediněle: horačka. O přechylování obyvatelských jmen tvořených od vlastních jmen (Češka, Řekyně apod.) viz Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova –⁠ vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova –⁠ vdovec, modelka –⁠ model.

Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných (Skrýt)

Domácími jmény v následujících výkladech rozumíme zeměpisné názvy míst nacházejících se na území naší republiky. Jako cizí jména chápeme zeměpisné názvy míst nacházejících se v zahraničí. Řadíme mezi ně jednak tzv. exonyma, tj. domácí podoby cizích zeměpisných jmen (např. Paříž, Londýn), jednak endonyma, tj. cizí zeměpisná jména, pro která nemáme domácí varianty a u kterých se proto i v češtině zachovává podoba ze zdrojového jazyka, např. Düsseldorf, Garmisch-Partenkirchen, Liverpool, Tromsø, Storå apod.

Přídavná jména zeměpisná se mohou významově vztahovat jak k názvu země, tak k obyvatelskému jménu, např. spojení italské těstoviny, italské železnice, italské fotbalové kluby apod. odkazují svým významem spíše k Itálii jako k zemi původu než k jejím obyvatelům, kdežto italský temperament, italskou domácnost (plnou hlasitých a temperamentních hádek) nebo italský šarm spojujeme spíše s obyvateli Itálie. Také z formálního hlediska je u některých typů přídavných jmen možno připustit, že mohla být utvořena jak od obyvatelského, tak od zeměpisného jména, např. právě přídavné jméno italský můžeme chápat jako utvořené od Ital nebo od Itálie. Pro jednoduchost zahrnujeme i tento typ mezi jména utvořená od jmen zeměpisných a rezignujeme na přesné rozlišení, zda bylo příslušné přídavné jméno odvozeno od jména zeměpisného, nebo obyvatelského.

Tvoření přídavných jmen od jmen domácích

Tvoření od jednoslovných zeměpisných jmen

Většina přídavných jmen od jmen zeměpisných se tvoří příponou ‑ský: Plzeň –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plzeňský, Bochov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bochovský atp. U jmen zakončených na ‑c a ‑k dochází ke splývání hláskových skupin na hranici základu slova a přípony: ‑c, ‑k + ‑ský ® ‑cký: Olomouc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ olomoucký, Peruc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perucký, Nepomuk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nepomucký.

V některých případech dochází při odvozování k různým typům hláskových změn.

Vkládání hlásek a hláskových skupin

Jestliže se před příponu dostane souhlásková skupina, rozšiřuje se obvykle základ slova o vkladné ‑e‑: Hamry –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hamerský, Hrdly –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrdelský, Kladno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kladenský, Doudlevce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doudlevecký, Řitka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ řitecký, Nusle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nuselský, Kojátky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kojátecký, ale Telč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ telčský i telečský, Litomyšl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ litomyšlský, Černá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ černský.

Základ slova se v některých případech rozšiřuje o skupiny ‑ec‑, ‑en‑, ‑ěn‑, ‑ov‑: Ústí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ústecký, Blansko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ blanenský (i blanský), Brno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brněnský, Pecka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ peckovský.

Odsouvání hlásek

Jména na ‑ko, ‑ky, ‑ka při odvozování někdy koncové ‑k‑ odsouvají: Jevíčko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jevíčský, Sedlečko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sedlečský, Okříšky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ okříšský, Bystřička –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bystřičský, jindy koncové ‑k‑ podléhá změnám při odvozování příponou ‑ský: Hoštka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hoštecký, Popůvky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popůvecký, příp. se užívají obě podoby přídavného jména: Kyselka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kyselský i kyselecký, viz též bod 1.1.3.

U jmen zakončených v základu na ‑ck‑, ‑sk‑ se přídavná jména tvoří obvykle přidáním koncovky ‑ý k základu: Benecko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ benecký, Rovensko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rovenský (ale Hlinsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlinecký i hlinský).

U jmen zakončených na ‑berk (příp. ‑berg), ‑perk, ‑burk (příp. ‑burg) se koncové ‑k (příp. ‑g) odsouvá: Rožmberk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rožmberský, Nymburk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymburský, Vimperk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vimperský.

Je‑li koncové ‑n‑ zdvojeno, jedno ‑n‑ se odsouvá: Hostinné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hostinský, Jablonné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jablonský.

Změny v souhláskových skupinách

Při odvozování od domácích jmen zeměpisných příponou ‑ský dochází ke změnám slovního základu:

1. s + ský ® ský: Brandýs –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brandýský, nikoli *brandýsský,
2. c + ský ® cký: Čimice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čimický,
3. k + ský ® cký: Písek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ písecký,
4. h + ský ® žský: Zbiroh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zbirožský,
5. ch + ský ® šský: Adršpach –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ adršpašský (ale jen Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ český).

Tvoření od víceslovných zeměpisných jmen

Od víceslovných zeměpisných jmen tvoříme složená přídavná jména (Český Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ českobrodský, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ orlickoústecký), která se v komunikační praxi uplatňují především tam, kde je nutná přesná identifikace objektu, např. pokud je třeba odlišit dvě zeměpisná jména lišící se pouze přívlastkem (Český Brod, Havlíčkův Brod). V úzu se však často setkáváme s názvy odvozenými pouze od jmenné části zeměpisného jména, tzn. Český Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brodský, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ústecký. Pokud nemůže v dané komunikační situaci dojít k chybné identifikaci zeměpisného jména, jsou takto odvozená přídavná jména také v pořádku.

Typ Nový Bydžov, Borová Lhota, Spálené Poříčí

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „mladý“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou ‑ský, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou ‑o‑: Nový Bydžov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ novobydžovský, Borová Lhota –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ borovolhotský, Horšovský Týn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ horšovskotýnský, Spálené Poříčí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spálenopoříčský.

Typ Horní Blatná, Přední Kopanina, Vyšší Brod

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „jarní“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou ‑ský, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou ‑o‑. První člen pojmenování vstupuje do odvozeného přídavného jména v podobě utvořené od tvrdého vzoru „mladý“, neodvozujeme tedy Horní Blatná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *horněblatenský, ale hornoblatenský, stejně tak Dolní Bečva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dolnobečevský, Kostelní Lhota –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kostelnolhotský. Někdy se první člen základu mění: Přední Kopanina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předokopaninský (nikoli *předno‑), Zadní Poříčí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zadopoříčský (nikoli *zadno‑) apod. V některých případech se odvozeniny tvoří pravidelně s užitím měkkého vzoru „jarní“: Vyšší Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyšebrodský, Dívčí Hrad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívčehradský. Ojediněle se tvoří jinak: Boží Dar –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ božídarský.

Typ Karlovy Vary, Kardašova Řečice, Odolena Voda

U jmen složených z přivlastňovacího přídavného jména a podstatného jména se někdy drží podoby se zachovaným ‑ov‑, někdy se prosazují zjednodušené podoby bez ‑ov‑, v některých případech jsou doloženy obě podoby: Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karlovarský, Kardašova Řečice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kardašovořečický, Králův Dvůr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ králodvorský i královodvorský.

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Odolena Voda s odvozeným přídavným jménem odolenovodský (o původu tohoto názvu viz Zeměpisná jména víceslovná).

Typ Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ labskoústecký, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéhradecký

Při tvoření přídavných jmen typu labskoústecký je nutno obrátit pořadí složek a vypustit předložku: Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ labskoústecký, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ orlickoústecký, Lipník nad Bečvou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bečevskolipnický, Hořice na Šumavě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šumavskohořický apod. Jména typu labskoústecký nepatří k frekventovaným a jejich tvoření působí v praxi značné obtíže. V běžné mluvě obvykle vystačíme s přídavnými jmény odvozenými od prvního členu: ústecký, lipnický (viz též bod 1.2); velmi častá jsou zde i opisná vyjádření, např. spojení šumavskohořická pošta lze nahradit předložkovým pošta v Hořicích na Šumavě. V tomto případě obecně platí, že vhodnější je opisné vyjádření než složené přídavné jméno, které je méně průhledné a při jehož tvoření si mnozí uživatelé nejsou jisti správnou podobou.

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Dvůr Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královédvorský, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéhradecký a Městec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéměstecký, protože i u nich je při tvoření přídavných jmen nutné obrátit pořadí složek.

Typ Rakousko-Uhersko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rakousko-uherský, Frýdek‑Místek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ frýdecko‑místecký

U podvojných zeměpisných jmen, sdružujících v jeden celek dvě různá zeměpisná jména, zachováváme psaní se spojovníkem i v odvozeném složeném přídavném jménu: Rakousko-Uhersko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rakousko-uherský, Frýdek‑Místek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ frýdecko‑místecký apod. (viz Spojovník).

Typ severní Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ severočeský

Jména širších zeměpisných oblastí tvořená spojením přídavného jména a podstatného jména se tvoří stejně jako typ Přední Kopanina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předokopaninský (viz bod 1.2.2), tj. např. severní Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ severočeský, jižní Morava –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jihomoravský, střední Evropa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ středoevropský atd.

Tvoření přídavných jmen od jmen cizích

Při tvoření přídavných jmen od cizích jmen vycházíme co nejvíce z pravidel české slovotvorby, nebereme ohled na cizojazyčné podoby přídavných jmen, např. přídavné jméno od Moskva je v ruštině moskovskij [maskófskij], v češtině odvozujeme Moskva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ moskevský. Základem pro odvození je zvuková podoba podstatného jména, avšak k jeho psané podobě je rovněž nutno přihlížet. Stejně jako při odvozování od domácích jmen zde dochází například ke změkčování hlásek (Kongo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konžský), vkládání hlásek (Sokotra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sokoterský) apod.

Přímočará pravidelnost v tvoření přídavných jmen od jmen zahraničních se na první pohled může jevit jako praktická a žádoucí (Riga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *rigaský), ale –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viděno šířeji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ odporuje systému tvoření slov v češtině a nepatřičně by jej rozkolísávala, srov. Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *prahaský; v obtížných případech není na závadu se tvoření zcela vyhnout a použít opisného vyjádření. Toto doporučení nabývá na významu obzvláště v případech, kdy si nejsme jisti výslovností daného názvu.

Pro přehlednost je výklad k jednotlivým typům uspořádán podle zakončení základu zeměpisného jména. Pro snazší orientaci ve výkladu volíme v co největší možné míře postup od psané podoby jména, u typů zakončených ve výslovnosti na dlouhou samohlásku je však výhodnější vycházet z výslovnosti, protože existuje více různých způsobů zápisu.

Tvoření od jednoslovných zeměpisných jmen

Odsouvání hlásek

1. Základ je zakončen na ‑a, ‑e, ‑o

Stejně jako u domácích jmen se samohláska při odvozování odsouvá: Verona –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ veronský, Belize –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ belizský, Borodino –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ borodinský. Samohláska však zůstává ve slovech jednoslabičných: Spa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spaský, Bre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ breský, Mbo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mboský, někdy se ponechává nevyslovované e v anglických jménech: Cambridge –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cambridgeský, Newcastle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newcastleský (ale např. Baltimore –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baltimorský), dále se v některých případech ponechává o: Oslo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ osloský (přípustné je i oselský), Cuzco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cuzcoský.

2. Základ je zakončen na ‑i, ‑y, ‑u

U zakončení na ‑i, ‑y, ‑u se ustálila tendence zachovávat samohlásku v dvouslabičných slovech: Asti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ astijský, Cluny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ clunyjský, Baku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bakuský, před příponu se po ‑i, ‑y vsouvá ještě opěrné j: Mary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maryjský, Bali –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ balijský (možno i baliský), a to až na ustálené výjimečné případy, např. Haiti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ haitský, Korfu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ korfský (lze i korfuský). U víceslabičných slov se koncová samohláska naopak obvykle vypouští: Kupari –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuparský, Albany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ albanský, Karasu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karaský (ale Ussuri –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ussurijský, Malawi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malawiský i malawský).

3. Základ je zakončen na ‑å, ‑ø, ‑ö, ‑ä

Samohlásková písmena ‑å, ‑ø, ‑ö v zakončení základu se často vyskytují u jmen pocházejících ze severských jazyků a při odvozování se většinou ponechávají, např. Storå –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ storåský, Tromsø –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tromsøský, Malmö –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malmöský. Výjimku tvoří ‑ä, které se hojně vyskytuje v zakončení finských jmen a obvykle se při odvozování vypouští: Jyväskylä –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jyväskylský.

4. Základ je zakončen na ‑ss, ‑z, ‑dz, ‑ž, ‑š, ‑č, ‑šč, ‑št, ‑dž

Končí‑li základ zdvojeným písmenem ‑ss, zachovává se ‑ss‑ i v přídavném jménu: Reuss –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ reusský, Edessa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edesský, Halikarnassos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ halikarnasský. Ostatní uvedená písmena či jejich kombinace zůstávají při odvozování taktéž beze změny: Penza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ penzský, Prievidza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prievidzský, Kluž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klužský, ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Oš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ošský, Godeč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ godečský, Gorodišče –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gorodiščský, Panagjurište –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ panagjurištský, Lodž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lodžský.

5. Zakončení na dlouhou samohlásku ve výslovnosti

V neslovanských jazycích se dlouhé koncové samohlásky obvykle v přídavných jménech uchovávají:

1. [á] Märjamaa [marjamá] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ märjamaaský [marjamáskí], Baa [bá] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baaský [báskí], Dauhá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dauháský, Hamá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hamáský,
2. [é] Lomé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loméský, Mustvee [mustvé] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mustveeský [mustvéskí],
3. [í] Tennessee [tenesí] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tennesseeský [tenesískí] (ale Abú Dhabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ abúdhabský, Benghází –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bengházský). U indických jmen se ‑á, ‑í může vypouštět, protože obě zakončení plní funkci koncovky: Akolá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ akolský, Amrávatí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amrávatský. Povědomí o tom však není všeobecně rozšířené, proto se připouštějí i tvary s ponechaným ‑á, ‑í: Akolá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ akoláský, Amrávatí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amrávatíský (ale jen Dillí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dillíský),
4. [ó] Millau [miló] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ millauský [milóskí], Umeå [umeó] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ umeåský [umeóskí],
5. [ú] Anjou [anžú] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ anjouský [anžúskí], Honšú –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ honšúský.

6. Zakončení na ‑ij, ‑yj, ‑je, ‑ie ve slovanských jazycích

Zakončení na ‑ij, ‑yj, ‑je, ‑ie apod. je analogické českému zakončení na dlouhou samohlásku u českých přídavných jmen a podstatných jmen (typ „stavení“), proto se při odvozování odsouvá: Rybačij –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rybačský, Novyj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ novský, Čistoje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čistský, Medžugorje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ medžugorský, Pomorie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomorský, Jastrowie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jastrowský apod.

7. Zakončení na ‑us, ‑os, ‑as, ‑es, ‑is, ‑ys, ‑ai (jména řecká, latinská a litevská)

Zakončení na ‑us, ‑os, ‑as, ‑es se u řeckých a latinských jmen obvykle odsouvá: Garganus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ garganský, Rhodos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rhodský (v současném úzu též rhodoský), Adamantas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ adamantský, Acharnes –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ acharnský, ale jen Naxos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naxoský, Pireus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pireuský. Někdy se při tvoření vychází z podoby nepřímých pádů: Hellas, 2. p. Hellady –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helladský.

U litevských jmen je zvykem zakončení zachovávat: Kaunas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kaunaský, Kupiškis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kupiškiský, Alytus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ alytuský, Trakai –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ trakaiský apod.

8. Zakončení na ‑berg, ‑berk, ‑berok, ‑bjerg, ‑burg, ‑burk, ‑burgh, ‑borg, ‑bork, ‑bark, ‑bourg

U jmen tohoto typu se odsouvá koncové ‑g(h), ‑k: Amberg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amberský, Ružomberok –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ružomberský, Cherbourg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cherbourský, Edinburgh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edinburský apod.

9. Zakončení na ‑ing, skupina ‑ng, ‑nk v základu

U jmen se zakončením na ‑ing a skupinu ‑ng v základu se g obvykle neodsouvá, a to zejména u anglických jmen: Reading –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ readingský, Ealing –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ealingský a ve jménech, v nichž naznačuje zadopatrovou výslovnost souhlásky n: Peking –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pekingský, Luo-jang –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ luojangský, Däpung –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ däpungský. V ostatních jménech jsou vedle podob se zachovaným ‑g‑ přípustné též podoby s vypuštěným ‑g‑: Freising –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ freisingský i freisinský, Semmering –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ semmeringský i semmerinský, Norrköping –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ norrköpingský i norrköpinský, Freyung –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ freyungský i freyunský, Santo Domingo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ santodomingský i santodominský.

Při odvozování od jmen se skupinou ‑nk v základu se k odsouvá: Helsinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helsinský, Amazonka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amazonský.

10. Germánská jména na ‑en

Dříve bylo zvykem počešťovat německá pomnožná jména: Schmalkalden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šmalkaldy. Od počeštěného názvu se tvořila i přídavná jména: Schmalkalden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šmalkaldy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šmalkaldský. Tento způsob tvoření už v současné češtině není produktivní, často se dává přednost spíše odvozování od cizojazyčné podoby: Wiesbaden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ wiesbadenský.

11. Odsouvání zdvojených souhláskových písmen

Odsouvání zdvojených souhláskových písmen je u cizích názvů problematické, písmena se obvykle odsouvají analogicky s jinými typy, tj. odsouvá se poslední písmeno před koncovou samohláskou základu, srov. Helsinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helsinský. Odsouvání se týká hlavně skupin ‑kk‑ (‑cc‑) a ‑nn‑: Kurikka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kurický, Lucca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lucký, Cayenne –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cayenský (i cayennský)⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠. Jiné skupiny zůstávají obvykle beze změny: Džidda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ džiddský, Sevilla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sevillský apod.

12. Zakončení na ‑ja, ‑je v psané podobě

U jmen zakončených na ‑ja, ‑je se ‑j‑ před příponou ‑ský odsouvá: Bryggja –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bryggský, Amudarja –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amudarský, Celje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celský.

13. Zakončení na dvojhlásku nebo dvě samohlásková písmena

Beze změny se ponechávají dvojhlásky či dvě samohlásková písmena: Donghai –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ donghaiský, Čching-tao –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čchingtaoský, Barrow [berou] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barrowský [berouskí], Uruguay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uruguayský apod.

Změny v základu

1. Vkladné ‑e‑

Vkladné ‑e‑ se uplatňuje v základech zakončených na souhláskovou skupinu, nejčastěji s poslední souhláskou r, l, m, n, ň: Basra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baserský, Tuzla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuzelský, Vjazma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vjazemský, Livno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ livenský, Jelňa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jeleňský. Jiná zakončení jsou řidší: Ulba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulebský, Uzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uzedský, Szkwa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ szkewský apod.

2. Rozšíření souhláskou ‑j‑

Odsouvání koncové samohlásky a rozšíření o ‑j‑ se uplatňuje u slov zakončených na samohláskovou skupinu: Bilbao –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bilbajský, Samtredia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ samtredijský, Anzio –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ anzijský, též Amasya –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amasijský (kde dochází navíc ke změně y v i) apod. Od zeměpisných jmen zakončených na ‑ie, ‑ye se v některých případech odvozují přídavná jména odsunutím koncové samohlásky a rozšířením o ‑j‑ (Núbie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ núbijský), v jiných se odsouvají obě samohlásky (Persie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perský). Skupina zeměpisných jmen zakončených na ‑ia, ‑io, u nichž písmeno ‑i‑ ve výslovnosti změkčuje předchozí souhlásku, se rovněž rozšiřuje o hlásku ‑j‑: Perugia [perudža] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perugijský [perudžijskí], Reggio [redžo] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ reggijský [redžijskí].

3. Hláskové změny před příponou ‑ský

Před příponou ‑ský probíhají tyto hláskové změny:

1. k + ský ® cký. Platí i pro případy, kdy je vyslovované [k] psáno v grafické podobě jako ‑c‑: Kresčak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kresčacký, Bangkok –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bangkocký, Cognac –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cognacký (ale některá jména na ‑k se ponechávají beze změny: Norfolk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ norfolkský, popř. se užívají obě možnosti: Mekka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mekský i mecký, Melk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ melkský i melcký),
2. ch + ský ® šský: Lutych –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lutyšský,
3. h + ský ® žský: Idaho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ idažský, 
4. g + ský ® žský: v této skupině je hojné kolísání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měkčí se zpravidla ve jménech pocházejících ze slovanských a baltských jazyků: Atig –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ atižský, Krivoj Rog –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krivojrožský, jinde je např. Malaga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malažský (i malagský), ale Haag –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ haagský, Chicago –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chicagský, Díg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dígský,
5. (s)s + ský ® ský: Lhasa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lhaský (ne *lhasský), Honduras –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ honduraský (ne *hondurasský), Edessa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edesský (ne *edessský),
6. c + ský ® cký: Brodnica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brodnický, Gönc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ göncký. Je‑li vyslovované [c] zapisováno jiným způsobem, řídíme se obvykle psanou podobou: Chemnitz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chemnitzský (ale i chemnitzký), Bregenz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bregenzský.

Ostatní případy (loretánský, kubánský, provensálský, maltézský, detvanský)

U malé skupiny přídavných jmen se uplatňují cizí přípony, popř. se česká podoba tradičně tvoří odchylně, např. Loreta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loretánský, Peru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ peruánský, Kuba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kubánský, Provence –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ provensálský, Malta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maltézský kříž (ale maltské obyvatelstvo). V češtině se také zachovávají slovenská přídavná jména na ‑anský: Detva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ detvanský, Nitra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nitranský, Fatra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fatranský.

Tvoření od víceslovných zeměpisných jmen

Tvoříme‑li přídavná jména od víceslovných názvů, liší se způsob tvoření podle původu jména. Vzhledem k tomu, že zeměpisná jména cizího původu se mohou skládat i z mnoha složek a vytvořené přídavné jméno by působilo neobratně, je často vhodnější použít opisného vyjádření. Neměli bychom se pokoušet mechanicky tvořit dlouhé a nefunkční odvozeniny, např. Kepulauan Seribu Selatan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *kepulauanseribuselatanský.

U jmen slovanského původu postupujeme obdobně jako u jmen domácích. Např. od názvu Kamensk Uralskij (rus.) utvoříme přídavné jméno uralskokamenský analogicky podle domácího typu Horšovský Týn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ horšovskotýnský, protože Uralskij je ve výchozím sousloví přídavným jménem, jen pořadí podstatného a přídavného jména je oproti češtině obráceno. Podobně Nowy Sącz [novi sonč] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nowosączský (pol.), zde je pořadí přídavného a podstatného jména shodné s češtinou.

U jmen neslovanských dochází ke spřahování obou složek, jejich podoba se nemění: La Rochelle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larochellský, San Francisco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sanfranciský, New York –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newyorský, Khao Luang –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ khaoluangský, Čang‑ťia-kchou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čangťiakchouský. U jmen s bližším určením se určující složka může vypustit: Stratford nad Avonou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stratfordský.

Psaní spřežek a spřahování (Skrýt)

Jedním ze slovotvorných postupů, kterými vznikají nová slova, je tzv. spřahování. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoříme tak například číslovky (pět a dvacet → pětadvacet), přídavná jména (dlouho hrající → dlouhohrající), příslovce (jak se patří → jaksepatří, na nic → nanic) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou tzv. příslovečné spřežky.

Příslovečné spřežky

Spřahováním jsou tvořeny příslovečné spřežky, a to tak, že se předložky spojují:

1. s podstatnými jmény (zpravidla, obden),
2. se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto),
3. se zájmeny (zasvé, potom),
4. s číslovkami (natřikrát),
5. s příslovci (najindy, odnaproti).

Příslovečné spřežky píšeme dohromady –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako jedno slovo. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například). Na druhou stranu se u některých příslovcí již dlouho neužívá jejich výchozí, dvouslovná podoba a jsou chápána jako spřežky jen z vývojových, etymologických důvodů (vzhůru, zpět atp.).

Zda jde o spřežku, si můžeme u mnoha výrazů ověřit ve SSČ nebo v PČP. Pokud hledaný výraz nenalezneme ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť.

Typ například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku

Výrazy typu například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku se v úzu vyskytují jak v podobě dvouslovné, tak jednoslovné bez významového rozlišení. Spřežky tedy mají stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako jejich dvouslovné protějšky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad (předložka + podstatné jméno) i například (příslovce). Jediný rozdíl bývá v četnosti užívání, některé výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná.

Další příklady: do široka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doširoka, na boso –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naboso, na čisto –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načisto, z počátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zpočátku, k večeru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kvečeru, na podiv –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ napodiv, nade všecko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nadevšecko, na čase –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načase.

Typ poprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po prvé, zaprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ za prvé

Zvláštním typem jsou příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popáté) nebo některými zájmeny (po každé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokaždé), které se však většinou píšou zvlášť, a to především pokud jde o číselné údaje vyšší hodnoty. Zápis obojím způsobem je však možný u všech: za prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zaprvé, po prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poprvé, po patnácté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popatnácté. Lze říci, že čím vyšší počet číslovka vyjadřuje nebo čím je delší, tím spíše ji budeme psát zvlášť:⁠⁠⁠⁠⁠ po pětisté. Pokud se ve víceslovném číslovkovém výrazu mění všechny části na tvary řadové číslovky, píšeme je odděleně: po dvacáté páté, po osmdesáté šesté. Číslovky obsahující sto v kombinaci s řádem desítek a jednotek jsou specifické tím, že vedle variant s podobou sto (po stopáté a postopáté) je možné použít i podobu sté, která se píše zvlášť: po sté páté. O psaní víceslovných číslovek podrobně viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla.

Do této skupiny spřežek je možné zařadit i víceslovné spřežky, protože také v těchto případech převažuje psaní zvlášť, lze však psát: o sto šest i ostošest, jak se patří i jaksepatří, jak by smet i jakbysmet aj. Ačkoli není u spojení co by dup ve slovnících či v PČP zachycena podoba jednoslovná (cobydup), nechápali bychom ani ji jako chybnou.

Typ v celku × vcelku

Spřežky typu v celku × vcelku se svým významem vzájemně liší. Oproti předchozím typům příslovečných spřežek (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například apod.), u kterých je význam v obou případech stejný, dochází u těchto spřežek k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny. Takovým případem je dvojice v celku × vcelku: Kupodivu mu dovezl skleněné vázy v celku (‚nerozbité‘). Dejte mi salám v celku (‚nenakrájený‘). Koupila si plavky v celku (‚jednodílné‘), ale: Vcelku dorazilo třicet lidí (tj. ‚celkem‘). Toto slovo však může být i modální částicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vcelku je to hodný chlapec. Dále sem náleží dvojice na večer × navečer: Domluvme si schůzku na večer (= sejdeme se večer, ale domluvme se už teď, v poledne) × Navečer už na ni čekal (= ve večerních hodinách) apod.

Podobným případem je spřežka namístě, jež vyjadřuje vhodnost, patřičnost, např. Tyto poznámky nejsou namístě, končím debatu! (‚tyto poznámky jsou nemístné‘), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě funguje jako příslovečné určení místa: Na místě našel už jen spoušť.

Přídavná jména vzniklá spřahováním (typ níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený)

Spřahováním vznikají i nová přídavná jména. Původně dvouslovná spojení tak při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího ‑o‑). Taková přídavná jména se tvoří spojením přídavného jména:

1. s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný),
2. s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný),
3. se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný),
4. s podstatným jménem slovesným (politováníhodný).

Zvláště v administrativním stylu jsou hojně užívána spřažená přídavná jména vzniklá spojením příslovce a podstatného jména slovesného.

Uvedená přídavná jména lze rozdělit na dvě skupiny:

První skupinu tvoří ta, která můžeme psát jako jedno slovo či jako slova dvě při zachování stejného slovosledu: níže podepsaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížepodepsaný, svrchu jmenovaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svrchujmenovaný, níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený, tak zvaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takzvaný (viz též Složená přídavná jména).

Druhou skupinu spřažených přídavných jmen je možné psát zvlášť pouze v obráceném slovosledu: usnášeníschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný usnášení, práceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný práce, provozuschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný provozu, konkurenceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný konkurence, pravděpodobný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podobný pravdě, ziskuchtivý –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chtivý zisku, politováníhodný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hodný politování apod.

Další výrazy vzniklé spřahováním

Některá příslovce vznikla spřažením předložky a zájmena (např. zato). Existují kontexty, v nichž můžeme váhat, zda užít jednoslovné příslovce, nebo dvouslovné spojení předložky a zájmena, proto se na za to / zato a některé další výrazy vzniklé spřahováním podívejme podrobněji.

Za to × zato

Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘: Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený. Zato také funguje ve významu spojky odporovací, synonymním výrazem je však: Učit se nechtěl, zato se uměl prát. V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť: Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.

Na to × nato

Příslovce nato znamená ‚potom, poté‘: Vypil láhev vitriolu, brzy nato zemřel. Hned nato začala předstírat, že se nic neděje. Zvlášť píšeme spojení předložky a zájmena: Jdeme na to. Hlavně, abys na to nezapomněl.

Při tom × přitom

U spřežek při tom a přitom není vymezení rozdílu tak jednoznačné. Oslabuje se totiž chápání tohoto výrazu jako spojení předložky a ukazovacího zájmena a ve většině textů lze volbu odůvodnit jak významem ‚zároveň‘ (přitom), tak vztáhnutím na děj předchozí věty, ke kterému zájmeno odkazuje (při tom). Lze říci, že v tomto případě závisí volba podoby na jednotlivých mluvčích, proto je možné napsat: Hraje a přitom zpívá (= během hry na nástroj zároveň zpívá) i Hraje a při tom zpívá (= svou hru doprovází zpěvem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ při hraní zpívá).

Po tom × potom, po té × poté

Při váhání, zda užít spojení předložky a ukazovacího zájmena (po tom, po té), či zda je správné jedině psaní dohromady, a tedy užití příslovce (potom, poté), se můžeme řídit jednoduchým pravidlem: je‑li možné nahradit výrazy potom a poté příslovcem pak, je namístě pouze psaní dohromady: Hrál a potom (pak) zpíval. Jako předkrm si dáme šunku a poté (pak) hlavní chod. Dáme si čaj a poté (pak) půjdeme spát.

Kde však tato situace nenastává, tj. pokud jde o předložku a ukazovací zájmeno, je správné pouze psaní zvlášť: Teď běží Karlík a po tom chlapci před tebou poběžíš ty. Objednáme si a po tom obědě se rozhodneme, co dál.

Typ kdovíco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co

Některá složená zájmena a zájmenná příslovce můžeme mnohdy chápat (a také psát) jako jedno slovo i jako slova dvě, či dokonce tři. Je to skupina spřažených výrazů s první částí kdoví‑, kdožví‑, jako např. kdovíco (lze psát též kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co), kdožvíjaký (kdožví jaký –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, jaký), kdovíkolik (kdoví kolik –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, kolik), kdožvíproč (kdožví proč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, proč) atp.

Psaní spřežek typu naměkko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na měkko, domodra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do modra, po anglicku

Do roku 1993 (tedy do posledního vydání PČP, které přineslo změny v některých oblastech pravopisu) se doporučovalo psát spojení tohoto typu zvlášť při vyjadřování děje (vymalovat strop do modra) a dohromady při vyjádření stavu (šaty domodra). Toto rozlišování bylo PČP v roce 1993 opuštěno.

Nyní jsou kodifikovány obě varianty psaní a není mezi nimi žádný významový rozdíl. Lze je tedy psát zvlášť (jako spojení předložky a jména: na černo, na kyselo, do křupava) i dohromady (tzv. spřežka: načerno, nakyselo, dokřupava).

Možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená, v tomto směru nám nejširší pole působnosti poskytují výrazy s předložkami do a na. Pokud si budeme zapisovat recepty, máme situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože tyto spřežky můžeme psát dvojím způsobem. Píšeme tedy: nasekáme na hrubo i nahrubo, na jemno i najemno, smažíme do zlatova i dozlatova, vaříme do měkka i doměkka, zpracujeme za tepla i zatepla, vejce na tvrdo i natvrdo, kapr na černo i načerno atp.

V ustrnulých spojeních typu kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepu i po slepu, postaru i po staru, podomácku i po domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po německu, nákyp po francouzsku, stejně tak lze zmizet po anglicku.

Časté chyby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výrazy nesprávně považované za spřežky

Jelikož se v následujících případech velmi často chybuje, připomínáme, že jen zvlášť píšeme zpodstatnělá přídavná jména, která se užívají pouze či převážně s předložkou na a pojí se se 4. p. Jsou to např. spojení: na shledanou, na viděnou, na slyšenou, na rozloučenou, na odchodnou, na uvítanou, na zotavenou, na posilněnou, na pováženou, na uváženou, na rozmyšlenou, na vysvětlenou, na srozuměnou, na upřesněnou, na vybranou, (jako) na zavolanou.

Dalším slovním spojením, které je často mylně chápáno, a proto psáno jako spřažený (jednoslovný) výraz, je na rozdíl. Také v tomto případě je nutné psát uvedené spojení jako slova dvě, respektive sekundární předložku na rozdíl od jako slova tři.

Velká písmena – obce, města, městské části, sídliště a čtvrti (Skrýt)

Názvy obcí, městysů a měst

Ve víceslovných názvech obcí, městysů a měst neobsahujících předložky ani spojovník se píšou u všech plnovýznamových slov velká písmena: České Budějovice, Velké Karlovice, Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Sedm Dvorů, Hora Svatého Šebestiána, Lázně Bohdaneč (ale lázně Poděbrady, oficiální název města je Poděbrady). V názvech s výrazem a se tato spojka píše s malým písmenem: Podhorní Újezd a Vojice. V názvech se spojovníkem se po spojovníku píše velké písmeno, pokud je daný výraz vlastním jménem: Frýdek‑Místek, Vračovice-Orlov, Zádveřnice-Raková, Zlatníky-Hodkovice, Zruč‑Senec. Jestliže po spojovníku následuje podstatné jméno obecné, píše se s malým písmenem: Mšené‑lázně, Lipová‑lázně.

V názvech obsahujících předložkové spojení se předložka píše vždy s malým písmenem a první slovo (i když je původem obecné) po předložce vždy s velkým písmenem: Ústí nad Labem, Kostelec u Křížků, Újezd nad Lesy. Pokud po předložce následuje víceslovné pojmenování, píše se tak, jak by se psalo samo o sobě: Rychnov u Nových Hradů, Jakubov u Moravských Budějovic, Kostelec nad Černými lesy (spojení Černé lesy je pomístní jméno), Rychnov v Orlických horách, Vícenice u Náměště nad Oslavou.

Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, kontrola finančního hospodaření obce Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. V rejstříku ekonomických subjektů jsou výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město zapsány s velkými písmeny, ale tento způsob zápisu lze přičítat především tomu, že dané výrazy stojí na začátku jednoho ze sloupců tabulky. Uvedený rejstřík na rozdíl od obchodního rejstříku (v něm jsou zapsány pouze soukromé firmy) však není závazný. Jak vyplývá z konzultací s právníky a soudci i ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.

Názvy městských částí, čtvrtí a sídlišť

Ve víceslovných názvech městských částí, čtvrtí a sídlišť se píšou u všech slov velká písmena: Malá Strana, Jižní Město, Pražské Předměstí, Slezské Předměstí, Severní Terasa, Bílá Hora (ale Bílá hora = název pražského kopce, podle něhož byla městská čtvrť pojmenována, podobně Černý Most × Černý most, Červený Vrch × Červený vrch).

Ve spojeních obsahujících výraz sídliště se toto slovo píše s velkým písmenem, pokud je součástí názvu. Vždy je tomu tak, jestliže následuje výraz ve 2. p. nebo předložkové spojení: Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru, Sídliště Svobody, Sídliště nad Lužnicí, Sídliště na Sadech. Pokud součástí názvu není, píše se s malým písmenem: sídliště Jižní Město, sídliště Černý Most.

Ve spojeních obsahujících výraz čtvrť doporučujeme psát u tohoto slova velké písmeno, pokud je součástí názvu: Tylova Čtvrť, Čtvrť Petra Bezruče, pokud není, je třeba psát písmeno malé: čtvrť Hanspaulka.

Výrazy městská část nebo městský obvod, označující organizační složky příslušného města, se píšou vždy s malým písmenem: starosta městské části Praha 11, internetové stránky městské části Brno‑Líšeň, městský obvod Plzeň 3. Pro způsob psaní výrazů městská část, městský obvod platí totéž co pro psaní výrazů obec, městys a město (viz bod 1).

Velká písmena – světadíly, země, území (Skrýt)

Jednoslovné názvy

S velkým písmenem se píšou např. Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, Amerika; Čechy, Morava, Slezsko, Vestfálsko, Chodsko, Balkán, Pobaltí, Haná, Havaj –⁠ o psaní názvů států a správních oblastí viz Velká písmena –⁠ organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.).

Za vlastní jména se považují i výrazy označující město a jeho okolí: Jihlavsko, Pelhřimovsko, Královéhradecko, Labskoústecko, Orlickoústecko, jména označující okolí řek: Povltaví, Posázaví, Podyjí, Porúří, jména označující (pod)horské oblasti a jejich okolí: Pošumaví, Podkrkonoší, Záalpí atd.

K vlastním jménům se řadí i výrazy západ, východ, sever, jih, pokud pojmenovávají území podle světových stran: Západ (= západní země), Východ (= východní země), Sever (= severní země, sever USA), Jih (= jižní země, jižní část USA) a také Riviéra (= pobřeží Ligurského moře od Marseille k La Spezii).

Namísto názvů jako Finsko, Nizozemsko, Japonsko se někdy používají víceslovná obrazná pojmenování; ta se píšou s malým písmenem: země tisíce jezer, země tulipánů, země vycházejícího slunce.

Dvouslovné názvy

Spojení přídavného jména a podstatného jména obecného

U spojení přídavného jména a podstatného jména obecného je třeba vědět (ověřit si např. v geografických příručkách), zda jde o vlastní název (např. Dálný východ), nebo ne (např. karibská oblast).

U vlastních názvů tohoto typu se velké písmeno píše jen u přídavného jména, např. Pyrenejský poloostrov, Slunečné pobřeží, Císařský ostrov, Střelkový mys, Syrská poušť, Ohňová země, Nová země, Blízký východ, Dálný východ, Divoký západ, Nový svět (= Amerika), Starý svět (= Evropa), Šluknovský výběžek. Při změně pořadí obou jmen zůstává velké písmeno u přídavného jména: poloostrov Pyrenejský.

Spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního

U spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního je třeba vědět, zda přídavné jméno je součástí zeměpisného názvu, nebo ne. Mezi taková přídavná jména patří především západní, východní, jižní, severní, dále např. střední, horní, dolní, zadní, přední, přídavná jména utvořená od vlastních jmen: francouzský, italský atp.

Součástí zeměpisného názvu jsou přídavná jména ve spojeních jako např. Jižní Amerika, Severní Amerika, Latinská Amerika (= názvy světadílů), Jižní Karolína, Severní Karolína, Jižní Korea (= názvy států), Jižní Afrika (= Jihoafrická republika), Zadní Indie (= poloostrov), Západní Sahara (= Saharská arabská demokratická republika), Střední Asie (= část Asie mezi Kaspickým mořem a hranicí s Čínou), Dolní Sasko (= spolková země), Moravské Slovensko (= Slovácko), Podkarpatská Rus.

Přídavná jména nejsou součástí zeměpisného názvu např. v těchto spojeních: západní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), východní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), jižní Evropa (Afrika = jižní část Afriky, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), severní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), střední Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), horní (dolní) Povltaví, francouzská (italská) Riviéra, opavské (hlučínské, těšínské) Slezsko. Ve všech uvedených spojeních přídavné jméno jen naznačuje polohu daného území, oficiálním zeměpisným jménem je pouze podstatné jméno.

Pokud je přídavné jméno součástí oficiálního názvu (mikro)regionu, píše se s velkým písmenem (mikroregion Střední Povltaví, mikroregion Jižní Haná –⁠ viz Velká písmena –⁠ organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.)).

U méně známých názvů je třeba si způsob psaní ověřit v geografických příručkách. Pokud v nich dvouslovné pojmenování uvedeno není, znamená to, že přídavné jméno není součástí vlastního jména.

Spojení dvou podstatných jmen

Spojení dvou podstatných jmen není u tohoto pojmenovacího typu příliš časté, např. pobřeží Koster (ale Pobřeží slonoviny = název státu), ostrov Osamocení.

Trojslovné názvy

V případě trojslovných názvů se druhý výraz píše vždy s velkým písmenem, další podle toho, zda je to obecné, nebo vlastní jméno: mys Dobré naděje, ostrov Svatého Tomáše, ostrov Svaté Heleny.